17.10.2022

Ideální klient neexistuje

O tom, co a kde rád jí, se dozvíte až na konci rozhovoru s Davidem Dubou. Šestadvacetiletý kolega v současnosti drží žezlo našeho nejlepšího obchodníka ‒ recept, jak na to, během povídání také prozradil. Kromě toho se dozvíte, jak fungují plavčíci v USA, že už v dětství věděl, že chce hodně vydělávat a také prozradíme, že se příští léto ožení s naší kolegyní.

David Duba u zvonu, kterým obchodníci Předvýběru.CZ ohlašují každý nový obchod.

Vzpomeneš si, jak ses dostal do Předvýběru?

Moc dobře, protože to hodně rád Frantovi, šéfovi, připomínám. Byl jsem na vejšce ve druhém semestru; první jsem měl na rozkoukání, abych věděl, co si kde můžu dovolit, jak to bude náročné a ve druhém jsem začal hledat práci. Chtěl jsem do personalistiky, kterou jsem studoval. Vybavuju si, že na prvním pohovoru jsem byl v technické firmě a tam mě vylili, protože jsem vůbec nevěděl, co ta firma dělá, a taky jsem měl úplně mizernou angličtinu. Takže tam jsem se naštěstí nedostal. A druhý pohovor byl právě Předvýběr, kam jsem se hlásil na personálního konzultanta. Pozvali mě do druhého kola, kde už čekal Franta. Ten na mě nastoupil docela zhurta, že jsem koukal. Ptal se mě na technické znalosti, že by se hodil někdo, kdo by dělal technické pozice, IT, strojařinu a podobně, že tomu holky tolik nerozumí. Tak jsem mu to všechno odkýval.

Jak to dopadlo?

Dopadlo to dobře, přijali mě. Nastoupil jsem někdy v únoru 2016 na pozici personálního konzultanta s předpokladem, že budu člověk na technické pozice, takže jsem dostal pozice konstruktérů, ajťáků a dost jsem v tom plaval.

Nevěděl jsem, že jsi studoval personalistiku. Na LinkedInu máš, že jsi vystudoval ČVUT.

Málokdo ví, že se tam dala studovat personalistika. Byl to projekt VŠE a ČVUT, který měl generovat lidi s ekonomickým přesahem, ale do průmyslových podniků. Bylo to na Masarykově ústavu vyšších studií, kde jsou doteď nějaké ekonomické obory. Ale hned rok po mně personální řízení jako obor zrušili.

O personalistiku jsi měl zájem už před vysokou školou?

Když jsem si vybíral vysokou, studoval na stejné fakultě můj kamarád, se kterým jsem chodil do tanečního klubu. Věděl jsem, že chci studovat ekonomku, ale zároveň jsem se nechtěl předřít tak, abych šel na VŠE. Takže jsem měl přihlášku na ekonomickou vysokou školu do Českých Budějovic, a na poslední chvíli mi kamarád řekl o téhle možnosti.

Mluvil jsi o špatné angličtině, ale vzhledem k tomu, že jsi devět měsíců strávil ve Spojených státech, tak se asi zlepšila?

Určitě. V Americe jsem byl v mezičase, kdy jsem i studoval a byl v Předvýběru. Rok jsem pracoval jako personální konzultant, první rok i přes léto a další léto jsem věděl, že chci do zahraničí. Už to léto, kdy jsem byl v Předvýběru, moji kamarádi odjeli na tři měsíce do Anglie. Tenkrát jsem s nimi nechtěl, bylo to hodně na blind, měl jsem z toho trošku strach. Oni odjeli, vrátili se nadšení, s penězi, skvělými zážitky, tak jsem něco stejného chtěl zkusit taky. Řekl jsem si, že to ještě přebiju a dám Ameriku. Odletěl jsem do New Jersey, kde jsem pracoval jako plavčík tři měsíce v rámci programu Work and Travel. Jsou to takové pomocné práce, někdy restaurace, někdy úklid, někdy právě plavčíci. Čtvrtý měsíc jsem potom procestoval. Vypiloval jsem si angličtinu. Utvořili jsme docela dobrou partu, jak s Američany, tak s lidmi, se kterými jsem bydlel. Byli tam Španělé, Ukrajinci, Bulhaři, Poláci. Domluvili jsme se, že si to příští rok dáme znova.

Jak dneska umíš anglicky? Na stupnici od jedné do deseti, kde jedna je nejlíp.

Troufnu si říct, že jsem někde na tři mínus.

Tak to je pěkné. Ještě k té práci v Americe. Předpokládám, že ti neřekli, „budeš dělat plavčíka“, ale že sis mohl vybrat?

Jo, vybíral jsem si mezi různými pracemi, ale chtěl jsem právě toho plavčíka. Šlo o práci v akvaparku, věděl jsem, že tam bude víc lidí, že nebudu sedět u jednoho hotelového bazénu sám. Říkal jsem si, že to bude fajn, být venku, na sluníčku.

Plavčík je asi v Americe důležitá osoba, ne?

Musím říct, že velice. Americké myšlení je úplně jiné než české. Dělám si z toho vždycky srandu, když jdu tady do bazénu nebo do akvaparku ‒ tam sedí jeden plavčík na dvacet tobogánů, málem spí a lidi si to jedou po svém. V Americe, když se něco potom stane, je to opravdu průšvih, takže oni mají na každý centimetr vody oči. Na každé skluzavce, na každém úseku divoké řeky, na nejmenším brouzdališti, u všeho musel stát plavčík a otrocky zírat do vody. Okolo chodili supervizoři a jakmile nezíral, okamžitě ho napomenuli.

Mám u tebe dlouhý seznam sportů, které tě baví, ale plavání tu není. Plaveš rád?

Ne. Není to něco, čemu se nějak věnuji. Vždycky jsem se snažil do toho naskočit, protože je to dobrý zdravý sport, hlavně komplexní, ale nikdy mě to nijak nechytlo.

A který je tvůj nejoblíbenější?

To se strašně mění v čase. Vždycky začnu něco dělat, jsem do toho hrozně nadšený, že chodím tak moc, až mě to potom zase omrzí. Když jsem na sport měl víc času, dělal jsem samozřejmě klasicky fitko, to mě rychle pustilo. Potom to byl beach volejbal, kam jsem chodil třikrát čtyřikrát týdně, zase mě to pustilo. Pak to byl badminton, to jsem chodil klidně i pětkrát, opravdu pořád jsem to hrál, zase mě to pustilo. Teď je to momentálně squash, chodím třeba třikrát týdně, a přes léto jsem hrál nohejbal. Ten mě chytil hodně.

Vzhledem k Předvýběru se nemůžu nezeptat: co florbal?

Hrál jsem ho na základní škole asi dva měsíce. Rychle jsem od toho odešel. Já si myslím, že jsem za svůj život vystřídal tak dvacet různých sportů, ale u ničeho jsem nikdy moc dlouho nevydržel.

U florbalu jsi nevydržel, protože nikde nevydržíš dlouho, nebo tě to nechytlo?

To mě nechytlo. Nejdéle jsem hrál klasický fotbal, protože tam mě strčili rodiče, takový ten klasický základkovský kroužek, na který chodí každý. Fotbal jsem hrál nějakých osm let. Na střední, díky tanečním, mě chytlo tancování, tři roky jsem tancoval latinu a standard. A následně jsem přesedlal na tři roky na street. To jsem držel až do vysoké školy, ale pak už se to nedalo stíhat.

Čím jsi chtěl být v dětství?

Já jsem asi úplně dream job neměl. Vždycky mi to připomíná máma, když se mě ptali, co budu jednou dělat a tak podobně, tak jsem vždycky říkal: „Mně je to jedno, hlavně, že budu mít velký dům a velké auto“. A směje se mi na to konto, že mě v dospělosti, kdy už pracuji, tyhle věci absolutně přestaly zajímat a orientuji se na něco úplně jiného, než jsou takové hrozně jednoduché materiální věci, že chci mít bávo, chci mít vilu. Tak to jsou věci, které teď vůbec neřeším a radši peníze nacpu do letenky. Takže nic konkrétního jsem asi neměl, jenom jsem věděl, že chci, aby to bylo za hodně peněz.

Což se ti ale povedlo.

Doufám. Jsem spokojený, pokud jde o finanční stránku.

Vím, že jsi momentálně nejlepší obchodník Předvýběru.

Minulý rok se mi povedlo překonat rekord našeho pana jednatele z roku 2016. A vypadá to, že se mi povede překonat můj vlastní z loňského roku.

Jaký je tvůj recept na dobrý obchod?

Kolegové se mě na to občas ptají, jestli něco říkám jinak, píšu jinak, nebo něco podobného, ale já jim spíš říkám ty základní obchodní obecné rady: musí se volat, musí se chodit na schůzky, musí se člověk starat o klienty. To je základní stavební kámen. Myslím, že se mi daří, protože to opravdu dělám a dělám to kontinuálně. Neřeknu si, dneska budu mít volnější den, zítra to třeba doženu, pak třeba jednou šlápnu do pedálu, jednou si dám větší pohodu. Prostě přijdu v pondělí do práce a od pondělí do pátku dělám v pravidelných intervalech to samé. Volám na nové firmy, chodím na schůzky, volám klientům, zjišťuji zpětnou vazbu na kandidáty. Neustále dokola.

Zní to logicky, že tak by se to mělo dělat, a přesto jsou dobří obchodníci a špatní obchodníci. Jak je to možné?

Myslím si, že tomu určitě napomáhá moje výřečnost. Dokážu s každým člověkem nahodit nějaké téma. Moje práce je super v tom, že vím o všem něco, ale nic ne úplně do hloubky. Ale s každým, koho potkám, se minimálně deset minut dokážu bavit, protože jak je pracovní trh strašně obsáhlý, narazím na ajťáka, na strojaře nebo na markeťáka, hledám podobné pozice, vím o nich, tak se mám s každým o čem bavit. Recept je jeden: když se věci neflákají. Prostě když to mám naplánované v kalendáři, tak tam zavolám. Když vím, že se musím starat o klienty, tak se starám o klienty a jenom jde o to, překousnout takové to, teď se mi do toho nechce.

Jak si plánuješ čas?

Přijde mi, že kalendář mám naplánovaný na další dva roky dopředu a jenom si plánuji další cally, další zpětné vazby. Klient je vždycky na prvním místě. Takže na prvním místě se musím postarat, aby služba proběhla tak, jak má, čistě, hladce, v pořádku, pro ty, pro které v současné chvíli hledáme lidi, a díky tomu se mohla spolupráce táhnout dál. Potom, ve chvíli, kdy mám volný čas, tak se věnovat nějaké akvizici, domlouvání schůzek a podobně.

Máš nějakého ideálního klienta? Spolupracuješ raději s muži nebo se ženami, se staršími nebo mladšími?

Je úplně jedno, jestli žena nebo chlap a jaký obor, ale ideální je nějaká středně velká firma. Z toho důvodu, že už není úplně punková. Občas se u menších klientů stává, že když hledají nové pozice, úplně nevědí, co od toho očekávat a komunikace je trošku náročnější, všechno se musí klientovi vymyslet a on si to nedokáže úplně představit. Na druhou stranu velké korporáty mají strašně svázané schvalovací procesy. Ve středních firmách mají docela velké hrací plochy, ale zároveň už docela jasnou představu, co chtějí. Tam se cítím asi nejlíp.

Současná situace kolem Ukrajiny a ekonomiky už trvá docela dlouho. Pokud se o tom bavíš s klienty, co myslíš, že nás čeká v nejbližším roce?

Zrovna se mě na to včera ptal jeden klient. Za poslední dva roky, kdy se tady prohnal kovid, nastupuje inflace, krize, válka a podobně, jsem se naučil, že veškeré předpovědi jsou úplně zbytečné, protože ve finále to stejně dopadne úplně jinak. Když začínal kovid, všechno se zavřelo, všichni strašili, že to bude velký průšvih. Firmy se hodně rychle otrkaly, hodně rychle se přizpůsobily. A my jsme měli obchodně nejlepší měsíce a roky. Jedna představa selhala. Následně přišla prognóza, že zase bude špatně, protože nejsou zaměstnanci, dodavatelské řetězce, materiál na stavby. Sice materiály jsou drahé, lidská práce je drahá, ale všechny nemovitosti se neustále kupují. A stejné je to i na trhu práce. Za poslední tři roky jsem každý měsíc slyšel nějakou predikci, ale nic z toho nevyšlo. Hodně slýchávám u firem: „My teď nic neděláme, protože nevíme, co přijde.“ Jenže to člověk neví nikdy. Zítra může přijít tornádo a nebudeš mít střechu nad hlavou. Přijde mi, že se firmy kolikrát samy omezují nebo brzdí. Než aby tlačily byznys do té chvíle, dokud to půjde, tak ho radši zastaví v nějakém strachu.

Jsi optimista spíš proto, že to k obchodníkovi trošku patří, nebo založením?

Asi založením. Ani nevím, jestli jsem optimista, protože toho chápu jako někoho, kdo vidí optimisticky všechno v budoucnosti. Já jsem spíš takový, že řeším věci teďka: samozřejmě mám svoje plány, ale více se zaměřuji na to, co je teď. Mně se to lehko říká, protože náš byznys je založený právě ve stylu tady a teď. Chápu, že jiné firmy musí mít plán na pět, na deset let. My to tak nemáme, proto je to pro nás snazší. Ale optimismus se snažím držet, protože si nemyslím, že může být tak blbě, aby nemohlo být ještě hůř.

Můžu ti pogratulovat k zasnoubení?

Určitě.

Když jsem před dvěma lety vedl rozhovor s Karolínou, začali jste spolu čerstvě chodit. Co vedlo k tomu zasnoubení?

Za ty dva roky jsme toho zvládli strašně moc ‒ sestěhování, cestování, společné dovolené. Je to přirozený další krok ve vztahu.

Máš rád děti?

Mám rád děti.

Víš, kolik jich budete mít?

To nevím.

Ty jsi rozhovor s ní evidentně nečetl! Dvě až tři. Počítáš s tím?

Děj se vůle boží.

Správná odpověď, to se jí bude líbit. Kdy bude svatba?

Pátého srpna v příštím roce.

Proč zrovna ten den?

Protože bylo volné místo tam, kde svatbu chceme.

A kde ji chcete?

Na Vysočině, kousek od Pelhřimova, kde rodinný známý, kam jsme jako malí jezdili, má obrovskou chalupu. Je to taková samota, kde měli zvířata, pole, jezdili jsme tam brigádničit. Vzdálenější bratranec to tam dal do kupy a udělal z toho krásné místo právě na svatby. Vloni jsme tam byli nejlepšímu kamarádovi na svatbě, líbilo se nám to, napsal jsem mu: „Budu se ženit, kdy máš volno?“, odpověděl mi, že 5. srpna. Odpověděl jsem „beru“.

Na začátku jsi říkal, že místo bavoráka a velkého domu dáváš peníze do cestování. Kam se chystáš teď?

Chystáme se přes Vánoce se snoubenkou na Bali. Pro nás jediná možná dovolená je, když se v Předvýběru nepracuje. Buď na začátku léta, kdy máme celofiremní dovolenou, nebo to můžou být Vánoce. Kdykoli jindy jedeme na dovolenou, nedokážeme úplně vypnout od práce a mentálně si odpočinout, stejně pořád koukáme do mailu a občas něco vyřídíme. Tudíž jsme se domluvili, že těsně před Štědrým dnem vyletíme a vrátíme se někdy v prvním týdnu v novém roce.

Nebude to líto rodičům?

Už jsou na to připravení a říkali, že dokud máme tu možnost, tak ať letíme.

Jaký máš vztah s rodiči?

Velmi dobrý. Když jsem odešel z hnízda, začaly být samozřejmě o to lepší. Do té doby, když mě nutili do uklízení a já jsem to odmítal a vracel jsem se pozdě, doma byly nějaké války, ale od té doby, co jsem odešel na vysokou školu, jsou vztahy velice klidné. Naši jsou fajn, hrozně milí. Teď už veškerou energii investují do vnoučat, protože ségra má dva malé kluky. Na mých rodičích je vidět, že si vnoučata neskutečně užívají, protože si s nimi můžou odbýt to dobré, a jakmile to začne být náročnější, tak je zase vrátí mámě. Věřím, že mi v tom jednou taky pomůžou.

Jo, to dělají správně. Máš výhodu, že ve vztahu ke tvým dětem už nebudou všechno řešit a budou uvolněnější… Mám poslední otázku, kterou občas kladu, ale málokdo na ni reaguje: je něco, na co jsem se nezeptal, ale tobě to přijde důležité?

Ty jo… práci jsme probrali, rodinu jsme probrali, koníčky jsme probrali, přemýšlím. Možná, co mám rád k jídlu?

Nekecám, ale to mě v jednom momentě napadlo! Tak tedy, co máš rád k jídlu?

Mám rád takový ten úplně klasický jídelnovský český styl jídla. Nepotrpím si na to, že někam jdu, dostanu tam pět různých degustačních chodů s různými příběhy. Zrovna dneska jsem říkal kolegům, když jsem byl včera na výjezdu v Ústí nad Labem, tak jsem si potřeboval rychle skočit na oběd, našel jsem tam nějaký motorest u silnice, kde si člověk přišel, klasicky si vzal tác, příbor, ukázal na tabuli, co si dá. Tak jsem si objednal guláš se šesti, dostal jsem k tomu kofolu, sedl jsem si mezi chlapy v montérkách, snědl jsem to a bylo to skvělé. Takže takový styl kuchyně mám rád. Hezky česky.

Tak to si v Praze moc neužiješ.

Ale ne, dají se najít místa. A právě s mým šéfem, s Frantou, se v tomhle vyžíváme. Jeden čas jsme bydleli vedle sebe na Vyšehradě, a pod Vyšehradem byla jídelna U Věrušky. Tam jsme chodili často.

Vyšehrad sice znám ze všech stran, ale tohle neznám.

Na Ostrčilově náměstí. Nedávno to zavřeli, to jsme oplakali.

Hned na zastávce? Tak to znám! Škoda, že ji zavřeli. Takových podniků je obecně strašně málo. A když, tak jsou někdy divné.

Pro mě jsou to takové klenoty.

Medailonek
Šestadvacetiletý David Duba se narodil ve znamení Štíra. Pochází z Pelhřimova, který má hodně rád. Vystudoval personalistiku na Českém vysokém učení technickém v Praze. V Předvýběru.CZ pracuje sedmým rokem, nyní jako Key account manažer. Plynule se domluví anglicky. Jeho velkým koníčkem je cestování, jinak se věnuje nejrůznějším sportům.