17.05.2022

Nikoho nenapadlo, že ze dne na den se vypne svět

Po deseti letech budování úspěšné sportovní cestovky Czech Sport Travel přišla kovidová pandemie, se kterou její zakladatel Václav Šťastný jen sotva mohl počítat. Těžkou situaci se svým týmem překonal a dneska už zase připravují nové zájezdy. Zřejmě mu v tom hodně pomohl vlastní optimismus a to, že sám je vášnivým sportovcem. V nejnovějším dílu našich rozhovorů se dočtete, jak se dostal k práci snů, jak zvládnul dvouletou stopku v podnikání nebo jak se potkal se svou ženou.

Začnu narážkou na vaše jméno: jste šťastný člověk?

Hmm… myslím, že ano. Jsem šťastný. Někdy o tom člověk může pochybovat, ale když si porovnám, jak se lidi mají v jiných částech světa, myslím, že většina z nás v našem prostoru musí být šťastná. Mám dvě zdravé děti, ženu, můžu dělat, co chci dělat, takže jsem šťastný.

Nedávno jste byl na našem #HRworkshopu k tématu štěstí v práci. Jaký na to máte pohled?

V rámci mého podnikání se celou dobu snažíme pracovat s lidmi, které to baví, kteří do práce chtějí chodit, chceme v práci mít dobrou náladu, a proto myslím, že by naši lidi vlastně měli být v práci šťastní. Svět není úplně ideální, ale pracujeme na tom, aby lidé, kteří s námi dělají, byli šťastní a přenášeli to na klienty a zároveň do týmu.

Provozujete sportovní cestovku, ale asi jste to nedělal odjakživa. Jak jste se k takovému podnikání dostal?

Vlastně hned po výšce jsem začal podnikat v oblasti maloobchodu se sportovním vybavením. Někdy v roce 2009 přišel kamarád s tím, že mám vazby na Itálii, Inter Milán tehdy vyhrál ligu mistrů. Přesvědčil mě, že by byl velký tahák zorganizovat zájezd na fotbal. Opravdu jsme plný autobus prodali za čtrnáct dní. Řekl jsem si, že má smysl podnikat v takové oblasti a začal jsem se zajímat, co je k tomu potřeba. Vysokoškolské vzdělání jsem měl, druhou podmínkou byla praxe v cestovním ruchu a tu jsem, i když okrajovou, měl taky, protože jsem jezdil jako táborový vedoucí s organizací, která takovou koncesi měla. V březnu 2010 jsme požádali o koncesi a od té doby jsme intenzivně pracovali až do kovidu a teď to zase znova rozjíždíme...

Ke kovidu se ještě dostaneme. Vypadá to, že ke sportu evidentně máte nějaký vztah?

Sport je můj život. Od šesti let jsem hrál fotbal. Chtěl jsem se věnovat trenérství, hlásil jsem se na fakultu tělesné výchovy a sportu, ale nebyl jsem dost šikovný v rámci talentovek, tak jsem nastoupil na management tělesné výchovy a sportu. Během studia jsem hrál fotbal, rád jsem lyžoval, vlastně jakýkoli sport, co vás napadne, mě bavil.

Čím jste chtěl být jako malý kluk?

Fotbalistou.

Říkal jste, že jste u přijímaček nebyl šikovný na trénování, ale pokud vím, tak se tomu věnujete?

FTVS měla na studenty velké nároky a já jsem si prostě úplně netykal s gymnastikou. Můj mladší syn v Ďáblicích, kde bydlíme, hraje fotbal, máme tam skvělou partu rodičů, skvělého trenéra a já jsem byl hodně kolem toho týmu, takže někdy před dvěma lety přišla nabídka, jestli bych jim nechtěl pomoct s trénováním, protože zrovna jeden tatínek skončil.

Klienty nejčastěji vozíte na fotbal, na hokej, na motosport, chápu, že jsou to nejatraktivnější sporty. Co vám říká florbal?

Vím, že Předvýběr.CZ podporuje Mladou Boleslav. Ale florbal v naší nabídce chybí. Dřív jsme se o nějaké velké akce pokoušeli, ale myslím, že komunita florbalistů si cesty radši zařídí napřímo.

Obchod se sportovním zbožím pořád máte?

Chvilku to běželo paralelně s cestovkou, ale někdy v roce 2015 jsem z toho projektu vystoupil. Nešlo o prodávání podílů, protože v té době sportovní maloobchod už válcovalo Sportisimo a další řetězcoví prodejci. Takže já jsem vystoupil a kluci pokračovali dál.

Nelitoval jste toho trošku před dvěma lety, když přišel kovid? Máte cestovku a ještě navíc hotel, dva obory, které v době pandemie přestaly fungovat. Jak jste to vlastně zvládal?

Byl to trochu paradox. Do té doby jsem si říkal, že cesta k tomu být nejlepší je specializace, dělat jednu věc pořádně. Všechny vedlejší aktivity jsem v průběhu let osekal a přišel moment, který nikdo z nás nepředpokládal. Nikoho nenapadlo, že ze dne na den se vypne svět. V ten moment jsem se ptal, co budu dělat. Po deseti letech usilovné práce, kdy jsme si mysleli, že už jsme se někam posunuli, jsme byli v bodě nula, možná v nějakém mínusovém bodě… vůbec jsme netušili, co z peněz vydaných na zálohách do zahraničí se nám podaří získat zpátky, jak se zachovat k našim klientům. Pamatuju si do dneška, jak jsme lidem psali, že to potrvá čtrnáct dní a pak se zase všechno rozběhne, a jak pan Prymula řekl: „Počítejte s tím, že to tak bude dva roky“. To jsem si řekl, co je to za… teď bych musel říct nějaké sprosté slovo, protože v ten moment přišla nová masáž od lidí: Prymula říkal, že to bude trvat dva roky a vy říkáte, že pojedeme na podzim. Byl to pocit, že vlastně nevíte vůbec, co bude. Ale jak jsme v cestovce vybírali lidi, aby byli týmoví hráči, řekli jsme si, že musíme vymyslet něco, abychom se uživili. V té době to bylo těžké, mysleli jsme si, že budeme jezdit pro Rohlík, že budeme místo zájezdů našim klientům prodávat víno, což se do nějaké míry dařilo. Klienti a veřejnost obecně se podnikatele snažili podporovat a hejtrů, kteří nám to přáli, bylo minimum.

Jak to dopadlo? V rozhovoru pro deník E15 jste říkal, že možná budete muset snížit výplaty. Propustil jste nakonec nějaké lidi?

Platy jsme si snížili, to byl nezbytný krok. Zároveň část lidí dobrovolně z firmy odešla s vizí, že rozběhneme jiné podnikání. A když jste zmínil ten hotel, ten jsme neměli od počátku pandemie. Hledali jsme možnosti, co dělat, do čeho skočit, co by nás bavilo, abychom se mohli nějak uživit a případně abychom podpořili i cestovku. Člověk, který mi v té době stavěl dům, vlastnil hotel Valnovka v Kamenici u Prahy, přišel a řekl: „V cestovce máš lidi, kteří nemají co dělat a já mám hotel a úplně se mi nelíbí, jak to ten provozovatel dělá, chtěl bys to dělat?“ Tak jsem mu řekl ano. Bylo to spontánní rozhodnutí. Když jsem ve dvaceti na výšce jezdil do Ameriky za svojí současnou ženou, kde jsme pracovali v restauracích, tak mě to hrozně bavilo a říkal jsem si, jednou bych chtěl mít restauraci nebo hotel.

Ty různé vládní pomoci vám pomohly, nebo to spíš byly takové rádoby akce, které nic nepřinesly?

Pomohly nám. Dostávali jsme příspěvky na mzdy, což bylo dost zásadní, a jeden program kompenzoval ušlé zisky. Když vycházím z toho, že jsme snížili mzdy, dostali příspěvek od státu, který vyrovnal, co jsme nedokázali z vydaných záloh získat zpátky ze zahraničí, tak víme, že nám vznikl závazek vůči klientům v hodnotě sedm, osm milionů, který tlačíme před sebou, ale zároveň víme, že nám lidi dali šanci a nechtěli ty peníze vyplatit jednorázově hned zpátky, ale řekli oukej, využijeme je na další zájezdy s odkladem dvou, tří let, tak to prostě zvládneme.

Jak se k zaplaceným zálohám stavěli partneři v zahraničí?

Asi osmdesát procent se nám vrátilo. V roce 2020 mělo být mistrovství světa v hokeji ve Švýcarsku a tam byl s hotely největší problém. Švýcarská vláda řekla, že peníze nemusí vracet, tam nám zůstalo nejvíc peněz.

Zmínil jste, že jste se svojí ženou pracoval v Americe v restauracích. Jak k tomu došlo?

Když jsem na výšce měl první rok prázdniny, s mým nejlepším kamarádem Martinem Rosou jsem odjel na mistrovství světa ve fotbale do Paříže. Získali jsme lístky na utkání Belgie-Korea a s omezenými zdroji jsme tam chtěli nějakou dobu bydlet. Moje mamka přišla s tím, že v Rakovníku fungoval spolek česko-francouzského přátelství a že v Paříži jsou lidi ochotní ubytovat studenty v podstatě zadarmo. Takže jsem napsal dopis a přišla mi odpověď, jestli se nepletu, ten člověk se jmenoval Pierre Pijoulat, že dotyčný je připravený nás přijmout a ať napíšeme, kdy přijedeme… Ten člověk nás vyzvedl, hostil nás, bylo to úžasné, ukázal nám Paříž a já po týdnu zjistil, že mi vlastně zbyly všechny peníze, které jsem měl. Takže jsem si koupil jízdenku na TGV a jel jsem na francouzskou Riviéru, pak jsem se zase vrátil do Paříže, ještě jsem chvilku pracoval v prodejně nábytku toho pána a řekl si, že cestování je naprosto úžasné a že chci příští léto někam vyjet na tři měsíce. Druhé prázdniny už jsem hledal pobyt přes Camp America, kdy někde pracujete za stravu a bydlení a dají vám kapesné a pak máte možnost měsíc cestovat. Tam jsem potkal svoji dnešní ženu a podruhé už jsme jeli spolu.

Jaký jste byl student?

Průměrný.

Dalo vám studium něco pro vaše podnikání?

Zpětně si myslím, že ti, kdo začali podnikat hned po střední škole v těch dvaceti, mají náskok před vysokoškoláky. Škola mi vlastně nic moc nedala, ale umožnila mi cestování a poznání světa. Na vysoké by člověk čekal, že tam budou lidi z praxe, kteří ukážou, co jak dělat, to mi chybělo.

Jaký má šéf cestovky vztah k cestování?

Cestuju rád. V počátku jsem hodně musel cestovat s klienty, dneska už radši cestuju bez klientů.

Kam jezdíte nejradši?

Úplně jednoduše do Rakouska na hory. V zimě jezdíme častěji, ale mám to tam stejně rád i v létě.

Co jinak děláte ve volnu?

Moje volno je vlastně spojené s fotbalem tady v Ďáblicích, jak jsem zmínil, že pomáhám s trénováním dětí. Když mám nějaký volný čas, trávím ho na hřišti nebo kolem týmu.

Předvýběr.CZ v souvislosti s florbalem už jsme zmínili. Jak jste se vlastně poznal s jeho šéfem Františkem Boudným?

Seznámil nás náš společný kamarád Zdeněk Šesták, upřímně teď lovím v paměti, při jaké to bylo příležitosti. Franta dokonce byl na několika akcích s naší cestovkou jako delegát.

Občas lidem dávám otázku, jestli je nějaké téma, které považují za důležité, ačkoli jsem se na to nezeptal. Najde se něco u vás?

Úplně jsme vynechali moji třetí podnikatelskou aktivitu, která taky vznikla v období kovidu, a to je práce ve finančním poradenství. V březnu 2020 jsme měli rozestavěný dům a já si říkal, jak ho vlastně dokážu ufinancovat. Tak jsem zavolal svého kamaráda a vlastně v té době už několik let poradce Petra Ťažkého a řešili jsme finance na stavbu. Říkal jsem mu, co vymýšlím za projekty, že budeme jezdit pro Rohlík, že budeme dělat tohle a tohle, a on mi připomněl, že už mi dva roky říká, že vzniká něco velkého, a to je Partners banka a ať na ní jdu pracovat s ním. A mně se v ten moment ta myšlenka hodně zalíbila. Doteď jsem dělal na svých projektech, spíš malých a tak jsem si řekl, že mám šanci být jednou v životě u něčeho velkého. Bance teď dávám hodně energie, na podzim by měla získat licenci České národní banky a naším cílem je otevřít franšízu v rámci Partners, takzvaný Partners Market, a tyhle markety se v momentě, kdy Partners získá bankovní licenci, budou moct přejmenovat a být vlastně bankovními pobočkami.

Až banka dostane licenci, budete tam dál pracovat?

Vím, že to působí tak, že cestovní ruch a finance jsou dva oddělené světy, ale musím říct, že mě to hodně baví. První rok jsem si vyzkoušel pracovat s klienty, potřeboval jsem se to pořádně naučit, osahat si, co to vlastně obnáší. Dneska spíš chci být v pozadí, ten, kdo přivede obchod a kdo se bude podílet na vzdělávání lidí, kdo se bude podílet na tvoření týmů.

Nakonec se tedy možná s Předvýběrem potkáte i na klientské úrovni.

Určitě je to možné. Cestovka se začala znovu rozjíždět a my jsme ve stavu, kdy z původních čtrnácti lidí jsme na nějakých osmi a objem práce poslední dva měsíce dosahuje toho, co bylo před kovidem. Takže jsme hodně pod tlakem a lidi potřebujeme. Vždycky jsme se snažili hledat si lidi sami, aby zapadli do týmu, ale sehnat dneska lidi není úplně snadné.



Medailonek
Třiačtyřicetiletý Václav Šťastný je majitelem cestovní kanceláře Czech Sport Travel a welness hotelu Valnovka v Kamenici u Prahy. Vystudoval management na Fakultě tělesné výchovy a sportu Karlovy univerzity. Je velkým fandou sportu, trénuje dětské fotbalisty v Ďáblicích. Jeho žena Karolína pracuje v notářské kanceláři, společně mají děti Matěj (12 let) a Šimon (15 let).