Práci, ve které je šťastný, dostal proto, že slaví narozeniny jako šéf
Téměř před dvaceti lety přišel do firmy se životopisem. Byl to prý ten nejšílenější pracovní pohovor, jaký si umíme představit: když majitel zjistil, že se narodili ve stejný den, vzal ho, protože si prý budou rozumět. Klaplo to, pracuje tady dodnes. S výrobním ředitelem společnosti Isoma Miroslavem Košnářem jsme si povídali o formulích a bondovkách, o rodině, o štěstí v práci, o studentském poznávání světa, ale adventní rozhovor nemůže začít ničím jiným než nejhezčími svátky roku.
Máte rád Vánoce?
Mám, a vzhledem k tomu, že mám dvě malé děti, těším se na ně ještě o to víc.
Jak malé jsou vaše děti?
Šest a čtyři roky.
To je přesně ten věk, kdy to ještě prožívají. Věří ještě na Ježíška?
Věří a teď budeme psát dopis Ježíškovi. Přijde mi to tradiční a hezké.
Co budete dělat o Vánocích?
Vzhledem k tomu, že máme rodiny rozptýlené po republice, já pocházím z Karlovarského kraje, manželka z Jihomoravského, tak vždycky na Vánoce jsme doma, uděláme si rodinnou atmosféru s dětmi a potom pendlujeme po rodinách a navštěvujeme se.
Tak to mám pro vás otázku, se kterou jsem původně nepočítal: jaký bramborový salát je nejlepší?
Co si uděláme sami.
Jasně. A děláte ho jak?
Snažím se tam nedávat sterilovanou zeleninu. Mrkev nebo kořenovou zeleninu vařím na páře v parní troubě, nepoužívám tradiční dochucovadla jako lák z okurek, snažím se, aby salát byl víc křupavý, víc svěží.
Chápu správně, že salát děláte vy?
Jo, já rád vařím.
A patří do bramborového salátu salám?
U mě určitě ne.
To jsme probrali nejdůležitější téma sezóny. Co jíte na Štědrý večer?
Klasiku, kapra v trojobalu s bramborovým salátem. Polévku neděláme, naši kluci ji mají sice rádi, ale dostanou ji pak u babičky. Oba naši dědečkové jsou rybáři, vždycky dostaneme kapry už připravené, takže ani nemáme hlavy, ze kterých by se polévka vařila.
Vzpomenete si, kdy jste poprvé zjistil, že Ježíšek neexistuje?
Nepamatuju, už je to asi delší doba.
Kdy to hodláte říct dětem?
Starší už chodí do školy, mladší do školky a ty debaty tam probíhají. Některé děti už přišly s tím, že Ježíšek neexistuje. My se je snažíme furt držet v tom, že existuje, proto píšeme ten dopis a když se jde ke stromečku, vymýšlíme způsob, jak děti dostat z obýváku, zvoníme a zpíváme koledy.
Šéf Předvýběru.CZ František Boudný mi říkal, že děláte spoustu akcí, aby byli zaměstnanci šťastní, což je velké téma v personalistice, kterému se taky trošku věnujeme. Co pro lidi děláte?
Nedělám to všecko jenom já, spíš se všichni společně snažíme zpříjemnit si život. Nejsme jenom nahodilá parta lidí, která se tady potká a oddělá si svých osm hodin a jde domů, snažíme se v průběhu roku dělat společné akce, grilovačky a tak. Docela se to rozjelo během kovidu, kdy byly hospody zavřené a byli jsme nucení dělat si večírky sami. Najednou jsme zjistili, že nám to možná vyhovuje víc. I letošní vánoční večírek budeme mít opět tady. Přijede firma, která nám udělá kasino a hospodu přímo na dílně. Jinak první víkend v září míváme pravidelně sportovní víkend, snažíme se vycestovat do místa, kde máme nějakého zákazníka, kde si domluvíme prohlídku v provozu, aby zaměstnanci viděli, jak se díly, které vyrábíme, montují a používají přímo v praxi. Potom se přesuneme do rekreačního střediska se sportovním zázemím, kde se rozlosujeme do dvojic a soutěžíme v různých disciplínách.
A vy jste v práci šťastný?
Jinak bych to nedělal! Práce mě musí bavit, aby mě to naplňovalo. Kdyby se to z mého pracovního dne vytratilo, tak bych v té práci nemohl být.
Takže pro vás být v práci šťastný znamená, že vás baví.
Baví mě to, naplňuje mě to, vidím za sebou kus něčeho, co se daří rozvíjet. Pro nás je obrovská výhoda, že jsme zakázková výroba, neustále vytváříme nové věci, takže nesklouzáváme do rutiny.
Kde jste dřív pracoval? Jak jste se dostal do Isomy?
Hned po škole jsem odjel do Anglie, kde jsem začínal jako au pair, později jsem pracoval v hospodě a když jsem se vypracoval, dělal jsem pro agenturu, která zaměstnává lidi. To bylo do roku 2005, než Česká republika vstoupila do Evropské unie ‒ do té doby to byla relativně pohoda a pohádka, ale po vstupu se tam nahrnula spousta lidí, nejenom od nás, ale hlavně z Polska, a pracovní trh se začal dost měnit. A já jsem se i z osobních důvodů vrátil do Čech. Potkal jsem kamaráda ze školy, se kterým jsem průběžně udržoval kontakty. Byli jsme spolu na obědě a on mně řekl o Pavlu Kopkovi, který v té době asi dva roky už fungoval ve své firmě, v Isomě. Já jsem tou dobou žádnou práci neměl, tak jsme se domluvili, že se tam půjdu podívat. S oblibou říkám, v dobrém smyslu, že to byl asi nejšílenější pracovní pohovor. Přišel jsem, dal jsem Pavlovi svůj životopis, on se na něj podíval a řekl mi, vy jste se narodil 24. listopadu, tak já vás beru! Narodil jste se ve stejný den jako já, budeme si rozumět ‒ no a jsme tady spolu skoro dvacet let.
A rozumíte si?
Rozumíme si hodně. Rozumíme si po lidské stránce a i když možná někdy máme trošku jiné názory na některé věci, společně nám to funguje excelentně. Vášeň pro naši práci nás táhne dopředu.
Prý jste taky pracoval v USA?
To bylo ještě když jsem byl na škole. Věděl jsem, že chci jít pryč. Mezi druhým a třetím ročníkem na vyšší odborné škole jsem odjel na pracovně poznávací pobyt, pracoval jsem v kempu pro děti. Oddělali jsme si, k čemu jsme se zavázali a pak tam mohli zůstat a pracovat za trochu jiné peníze. Dali jsme do kupy partu čtyř lidí, a za peníze, které jsme vydělali, jsme koupili auto a procestovali východní pobřeží Ameriky. A to mě tenkrát tak nakoplo! To byly devadesátky, a já byl študák, kluk, kterému bylo dvacet let. Proto jsem pak jel do té Anglie.
Kemp pro děti a au pair mají k sobě dost blízko. Co jste vlastně studoval?
Nejdřív na gymnáziu v Karlových Varech a potom, když jsem se nedostal na vysokou školu, tak abych nemusel na vojnu, protože už mě naháněla vojenská správa, tak jsem rychle udělal přijímačky na vyšší odbornou školu, obor bankovnictví a pojišťovnictví.
Aha… Čekal jsem, že máte nějak blízko k pedagogice...
Moje sestra i moje matka jsou obě učitelky, tak možná k tomu mám trochu blíže. A když jsem později byl na civilce, pracoval jsem na základní škole. Dělal jsem vše, co bylo třeba, byl jsem v kuchyni, vzal jsem děti do bazénu, přes léto jsem učil nepovinnou angličtinu a dělal tábory.
Předvýběr vám prý v minulosti našel nějakého zaměstnance, údajně tady ještě pracuje…
To je Zdeněk Kopička! Jsme relativně malá firma, zaměstnance jsme většinou nabírali z řad rodinných příslušníků nebo kamarádů, kamarádů kamarádů a podobně, a když nebylo kde brát, oslovili jsme Předvýběr. A z těch lidí, kteří sem přišli, jsme nakonec vybrali jednoho, Zdendu, který má asi blíž do důchodu než na začátek kariéry, ale je tady s námi a my jsme za něho rádi a i si myslím, že oboustranně nám to vyhovuje.
Hezká historka, to jsme rádi, že jste spokojení. Zmiňoval jste, že jste z Karlovarska, ale žena je z jižní Moravy. Vánoce trávíte doma… ale doma je teda kde?
Doma je aktuálně Dýšina u Plzně.
Dojíždíte každý den? To je ztracená fůra času, ne?
Je to hodina. Ale když jsem ještě bydlel v Praze na Černém Mostě, dostat se sem hromadnou dopravou ‒ metro, tramvaj, někdy autobus ‒ to bylo padesát minut. Když dneska nasednu do auta v pět, tak jsem tady taky za pětapadesát minut.
Co děláte rád ve volném čase? Pokud nějaký máte?
Volného času moc není, když má člověk dvě malé děti, takže se snažíme vyplnit ho nějak aktivně, společně, určitě nesedíme u televize, snažíme se ho trávit venku. Jelikož nemáme v místě, kde bydlíme, babičku ani dědu, jsme odkázaní sami na sebe, opravdu veškerý čas mi zabere rodina. Snažím se předávat svým dětem rozhled i tím, že hodně cestujeme, beru je na výlety nejenom po Čechách, ale i do zahraničí, aby viděly, že existují i jiná města, jiné státy, jiní lidé, kteří mluví jiným jazykem a mají jinou barvu kůže, aby to od malička nasávaly a věřím, že to pro ně bude mít stejný význam jako pro mě.
Jak to berou? Rády cestují?
Rády létají letadlem, baví je to.
Ćím vy jste chtěl v dětství být?
Úplně si nevybavím, že bych měl nějakou konkrétní představu. Vím, že jsem měl v sobě pocit, že chci něčeho dosáhnout. Byl jsem nastavený tak, že co budu dělat, že v tom chci být úspěšný a dobrý.
A vaše děti už mají nějakou svoji představu, čím by chtěly být?
Ani ne, zatím jsme se o tom ještě nebavili. Ten starší začal chodit do školy, spousta práce je nastavit nějaký režim, vysvětlit mu, že do školy opravdu musí chodit. S tím trošku bojujeme, říkal, že ho to nebaví a že do školy chodit nebude.
Říkal vám, proč ho nebaví chodit do školy?
Myslím, že to má tak nastavené, že si rád dělá věci po svém. Když musí někde sedět, tak ho to nebaví.
Nemá to po tatínkovi? Chodil jste rád do školy?
Já docela jo. Myslím, že to má spíš po mamince, jsou stejné povahy. Rádi si dělají věci podle sebe, nejsou rádi svázaní nějakým řádem. Jsou narození ve stejném znamení, Vodnáři, to jsou takoví volnomyšlenkáři. Já naopak ve svém životě potřebuju mít řád. Dávám si svoje cíle, dost věcí si píšu do diáře, pak mě baví, že si odškrtnu, co mám hotové.
Prozradíte něco o svojí ženě? Jak jste se seznámili?
To je taky hezká historka. Manželka dělala ve firmě Siemens, objednávala od nás díly. Nikdy to nevypadalo, že by to přerostlo v něco jiného než čistě pracovní vztah. Ale jednou jsme se potkali na pracovní večeři, kde bylo víc lidí, seděli jsme u jednoho stolu, a najednou jsme si začali povídat i o jiných věcech než jenom o práci. Celé se to zlomilo, zjistili jsme, že si máme co říct. Slovo dalo slovo a teď jsme spolu sedm let a funguje nám to, máme dvě zdravé, šikovné děti, takže si nemám na co stěžovat.
Na jednu stranu úplná náhoda - ale je to vlastně dost typické, že se lidé poznávají v práci. Jestli to není moc osobní, vzpomenete si, kdo první koho pozval na rande?
Určitě já. Myslím, že chlap mý být první ten iniciativní, myslím, že ženy na to čekají.
Už máte vánoční dárky?
Něco málo, ale vzhledem k tomu, že máme v plánu dělat nějaké úpravy bytu, tak jsme se dohodli, že to letos s dárky nebudeme nějak extra přehánět.
Nakupujete radši klasicky v kamenných obchodech, nebo dáváte přednost onlinu?
Záleží podle toho co, jestli to musím zkoušet nebo ne. Kdybych kupoval parfém, určitě ho nebudu kupovat online.
Jako muž ‒ nakupujete vůbec rád?
Docela ano.
A co nejradši kupujete?
Věci nakupuju, když je potřebuju. Asi jako většina chlapů. Ne že bych si šel koupit něco pro radost. Ale nerad nakupuju za plnou cenu. Nemám problém si počkat, až bude nějaká sleva. Mám to stejně i ve firmě, nakupujeme třeba technologie, když je mezi prodejci nějaký útlum a začnou se předhánět s cenami.
Takže máte rád slevy.
Svým způsobem ano. Ale není to zase, že bychom vyloženě chodili a hledali cokoli jenom ve slevách.
A na druhou stranu, když vy jste v pozici, že máte někomu něco prodat a on po vás chce slevu, jak to vnímáte?
Pokud to přispěje k tomu, že se obchod uskuteční a bude mít nějaké delší trvání, o což u dlouhodobých obchodních vztahů jde, tak myslím, že je důležité slevy dávat a ukazovat, že o zákazníka stojíte.
Vraťme se ještě k tomu volnému času - pokud nějaký máte a netrávíte ho s rodinou, co rád děláte?
Sportuju. Chodím běhat, chodím cvičit, mám rád filmy. Ale ne v televizi nebo na Netflixu. Rád se dívám na film v kině. Mám radost, že kluci dorůstají do věku, kdy už je pro ně kino zajímavé. Už jsme spolu byli asi na třech filmech.
A co ještě?
Kdybych to měl říct úplně jinak, mám dvě velké vášně. Mám hrozně rád formuli 1, a pokud jde o film, hodně mě hodně baví bondovky.
Předpokládám, že na formuli 1 se díváte, nejezdíte ji.
Ne, ne, ne, ne… dívám se. Kdyby byla možnost, určitě bych to rád vyzkoušel. Ale baví mě to sledovat. Nejenom, jak ta auta rychle jezdí, ale i jak se rozvíjejí taktiky závodů. Celý ten svět je pro mě fascinující.
Formuli sledujete v televizi, nebo jste se byl i podívat na nějaký závod?
Byl jsem se i podívat. Dostal jsem to od manželky, byla to její iniciativa a několika přátel, když jsem slavil čtyřicátiny. Dali dohromady nějaké peníze a pak jsme ve skupině sedmi lidí jeli do Abú Zabí podívat se na závod. Tak nás to nadchlo, že teď řešíme, že bychom vyrazili znovu. Je to zážitek.
Blíží se Vánoce, plní se přání… Co byste si přál?
Abychom byli všichni zdraví.
Medailonek
Miroslav Košnář je výrobním ředitelem společnosti Isoma, kam nastoupil v roce 2005. Narodil se v listopadu 1977. Po gymnáziu vystudoval Vyšší odbornou školu v Chotěboři, obor bankovnictví a pojišťovnictví. Spolu se ženou Lenkou mají šestiletého Maxe a čtyřletého Bena. Je velkým fandou bondovek, na které chodí rád do kina, a miluje svět F1.