08.03.2024

Státní dres vyměnila za soukromý bílý plášť

Jenom pomyslně. Iveta Chmielová Dalajková jako personální ředitelka největšího tuzemského poskytovatele zdravotnických služeb EUC samozřejmě v bílém plášti nechodí ‒ ale tak trochu se jí splnil dětský sen být lékařkou. Po téměř deseti letech ve službách české diplomacie začala dělat personalistiku v soukromém sektoru a je ráda, že tady má větší prostor pečovat o zaměstnance. V rozhovoru s ní nakousneme hodně témat: třeba jak funguje státní správa, jak hledala práci, do kolika let budeme pracovat nebo jaké to je v Austrálii.

Jste finalistkou soutěže PROFI HR Awards 2024. Jak jste se do soutěže dostala?

Nominace vznikla z hodiny na hodinu. Kamarádka a kolegyně mi poslala esemesku: zítra je uzávěrka, můžu tě nominovat? Já jsem zrovna byla na mítinku a protože jí věřím, odepsala jsem OK, aniž jsem se pořádně podívala, o co jde. Když jsem se po dvou hodinách vrátila a zjistila, že jde o druhý ročník soutěže, kterou pořádá mediální skupina A11, kterou znám a vím, že jsou dobří, tak jsem se cítila poctěná. A byla jsem strašně moc šťastná, že jsem se dostala mezi pět nejlepších.

Překvapilo mě, že jste v kategorii nad tisíc zaměstnanců. Značku EUC trochu znám, ale vážně jsem netušil, že už je vás tolik.

Jsou nás skoro čtyři tisíce.

To už je opravdu hodně! Při takovém počtu lidí asi není úplně možné, aby personalista znal většinu zaměstnanců. Jaký je váš cíl?

Vždycky se říká, že ideální stav je opravdu znát všechny zaměstnance, to by byl můj ideální cíl. Přišla jsem z firmy, která měla 3600 zaměstnanců, pracovala jsem na personálním útvaru skoro deset let a neměla jsem možnost všechny poznat osobně. Při takovém počtu to není reálné.

Na vás je hodně zajímavé, že máte bohatou zkušenost z veřejné správy, zatímco v komerční sféře jste relativně krátce. Co bylo impulsem ke změně?

Dlouhodobě jsem chtěla pracovat v soukromém sektoru. Úplně na začátku kariéry jsem během studií byla moderátorkou libereckého rádia a dělala jsem různé brigády v soukromém sektoru. Ale vzhledem k tomu, že pocházím z rodiny diplomatů, moje babička s dědečkem byli diplomaté, rodiče a sestra taky, tak nějak automaticky jsem po škole přešla na ministerstvo zahraničních věcí, kde jsem si našla spoustu přátel. Jako diplomatka jsem nakonec dělala hodně zajímavou práci jako je HR, nebyla jsem v politických útvarech a ani mě to tam nijak nelákalo. Můj sen vždycky byl dělat v podobně velké společnosti.

Vystudovala jste Technickou univerzitu v Liberci, tam jste se asi prapůvodně nepřipravovala na kariéru v HR, k tomu jste asi došla až později?

Přesně tak, mám vystudovanou pedagogiku. Do Liberce jsem se dostala, protože tehdy moje babička ovdověla a mamka potřebovala, aby se o ni někdo staral. Samozřejmě, že jsem chtěla radši studovat v Praze práva, ale taková fakulta v Liberci nebyla. Tak jsme tenkrát volili školu, která by nebyla tak náročná a určitě ne matematicko‒technická.

Co přesně jste dělala na ministerstvu zahraničí?

Do té doby jsem sbírala informace, jak to funguje na Západě, ve Velké Británii, v Americe a když jsem dostala v devadesátých letech nabídku jít na ministerstvo na personální, snažili jsme se s kolegy proměnit naši diplomacii z východního na západní styl. Dotáhli jsme to až k tomu, že jsme si napsali zákon o zahraniční službě. Jsem moc ráda, že jsem tu příležitost dostala.

Jste hodně aktivní na LinkedInu a já váš profil poctivě prostudoval. Proto by vás některé otázky neměly překvapit. Co bylo na státní správě ubíjející?

Procesy ve státní správě vznikaly skoro sto let. Všechno je tam strašně zakořeněné. Náš stát funguje velmi dobře, ale je administrativně přebujelý. Právě personalistiky se to hodně týká. Větší flexibilita je dána zákoníkem práce, kdežto ve veřejném sektoru, ať už jde o zákon o vojácích z povolání, o příslušnících bezpečnostních sborů, soudcích nebo právě státních zaměstnanců, podle kterého jsem pracovala já, je velmi detailně regulovaný vlastně každý proces a tím pádem možnost zaměřit se na člověka je omezená. V soukromé firmě se mi líbí, že můžu mít zaměstnance v epicentru zájmu.

Další otázka z LinkedInu: Ještě pořád máte ráda Coca Colu?

No jistě!

A ještě pořád kouříte? Narážím na vaše působení v předchozí soukromé firmě.

To byl ráj na zemi, protože jsme mohli na pracovišti kouřit, měli jsme tam kuřárničku.

Ve zdravotnické firmě asi nemůžete.

Tady ne, to by se nehodilo.

A proč jste tam odešla? Byla jste tam dva roky. To ještě není doba, po které se říká, že je dobré změnit působiště.

Právě kvůli velikosti. Firma byla skvělá, měla jsem možnost v mikroklimatu rodinné firmy nastavit procesy. Byla to skvělá mezinárodní zkušenost, byli jsme kolektiv lidí z Francie, z Vietnamu, z Číny, z Kanady, měli jsme k sobě blízko, našli jsme si společný hodnotový průsečík a velmi dobře se nám spolupracovalo. Ale kdybych se chtěla ještě víc rozšoupnout, už jsem neměla kam jít dál. A firmu EUC jsem dlouhodobě pozorovala, protože jsem o ní psala poslední knihu Etika a hodnoty v organizacích, takže jsem ji měla dost načtenou. Když se objevila možnost sem nastoupit, tak jsem neváhala.

Vlastně je to trošku paradox, že předtím jste dělala ve firmě, která z pohledu veřejnosti škodí zdraví, a teď pracuje ve firmě, která o zdraví pečuje.

Ano, já vím, je to moje hrozná neřest. Kouřím už třicet let a myslím si, že je to špatná věc. Každopádně jsem ráda, že moje dcera nekouří.

Ale zase je sympatické, že se k tomu přiznáváte. Dneska už je to skoro tabu.

Vím, že lidi to spíš skrývají, ale nevidím důvod to nepřiznávat. Patří to nějak k mému životnímu stylu. Přestože docela dost sportuju, tak prostě kouřím. Jsem docela silný kuřák, určitě to není dobře.

A jak jste se vlastně ze zamini dostala do cigaretové firmy?

K tomu mám strašně krásnou historku. Psala jsem o ní i na LinkedInu, vlastně jsem děkovala Martinu Herbrychovi a Žanetě Rambouskové, to poděkování nejen jim, ale i agentuře Předvýběr.CZ je i v poslední knize. Bylo moc fajn, jak se mi díky nim povedlo vyměnit svět státní správy za práci v soukromém sektoru. Trvalo mi poměrně dost dlouhou dobu najít nové zaměstnání a probojovat se vůbec k pohovoru. Zjistila jsem, že personální agentury jsou daleko víc profi než samotné personalistky ve firmách. V Předvýběru si skutečně dávají s každým uchazečem práci…

Už mě nenapínejte, sem s tou historkou!

Jednoho dne takhle ráno sedím na zahradě, svítilo krásné sluníčko ‒ teď začátkem března už doufám, že brzo bude zase ‒ a volalo neznámé číslo. Zvedla jsem to. Na druhém konci byla Žaneta a spustila na mě, že zastupuje tabákovou společnost, představila mi firmu, představila mi podmínky a zeptala se mě, jestli by mě to zajímalo. Rozhovor s Žanetou byl skvělý, úplně mě do té firmy nalákala. I jsem byla ráda, že si mě vůbec někdo všiml s tím, v uvozovkách, šíleným životopisem ze státní správy, že jsem skutečně Žanetě vděčná, že ve mně viděla potenciál, že mě doporučila a že si se mnou dala tu práci. Opravdu ze mě vytahala věci hezkým způsobem, jak by to mělo probíhat a vlastně i proto to nakonec klaplo i v té firmě, kde jsem se líbila. Jsem moc ráda, že agentura Předvýběr neselektuje lidi podle nějakých předsudků, ale zaměřuje se na konkrétního člověka.

Je to jejich práce. Ale je to vážně hezký příběh. Nevěděl jsem, že jste vlastně hledala práci jako každý jiný normální člověk „z ulice“.

Ano, hledala jsem práci jako každý normální člověk. Já jsem v tu chvíli byla na neplaceném volnu. Věděla jsem, že nespadnu úplně do tvrdého, úplně jsem si nezavřela dveře na ministerstvu zahraničních věcí. Měla jsem status manželky velvyslance, nebyla jsem na úřadu práce.

V minulosti jsem taky hledával práci a pamatuju si doby, kdy byl přetlak uchazečů a nebylo úplně lehké nějakou sehnat. Dneska je obrácená situace, firmy si stěžují, že nemůžou nikoho sehnat. Jaké to je dneska shánět práci?

Je to asi pořád stejné… Pro mě to bylo těžší najít práci, protože personalistky viděly v životopisu, že jsem třiadvacet let byla ve státní správě, z toho sice deset let v personalistice, ale pro ně jsem byla cizí, nečitelná.
Kdybych měla zkušenost ze soukromého sektoru, asi bych tak dlouho nečekala. I když se říká, že čekat na dobrou práci půl roku je normální.

Promiňte, že se dotknu vašeho věku, ale sama jste psala o věkové diskriminaci. Firmy oficiálně říkají, že podle věku už lidi nehodnotí, ale oba víme, že to tak úplně není. Jak to jako personalistka vnímáte vy, má člověk nad padesát let šanci získat dobrou práci?

Odpovím otázkou: vy víte, v kolika půjdete do důchodu?

Vím, co říká zákon, ale upřímně ‒ nevím.

No a já taky ne. Nevíme to a generace po nás to ještě tuplem neví. Důležité je, jak je na tom člověk fyzicky. Na pracovním trhu budeme ještě dlouho. Věková diskriminace se vlastně vymítá tím, že zkrátka pracovní síly je méně. Na ministerstvu zahraničních věcí jsem měla možnost přijímat do práce dvě dámy, kterým bylo přes sedmdesát let, a to paní Livii Klausovou, naši bývalou první dámu, a paní Evu Filipi, která až teď skončila jako velvyslankyně v Damašku. O jejich věku se psalo hodně. Někdy mi to i bylo jakoby líto. A obě dvě byly tak čiperné, že by leckdy daly do hrsti pětadvacetiletou holku. Pálilo jim to a byly strašně fresh a měly tah na branku. Obě dvě byly velmi aktivní a ve svých profesích velmi úspěšné.

Teď už můžete srovnávat státní správu a soukromý sektor. Co je výhoda a nevýhoda jednoho a druhého?

Pocítila jsem velkou úlevu, když jsem odešla ze státní správy, protože tam je všechno svázané bezpečnostními prověrkami. Jsou tam omezení, která zneatraktivňují veřejný sektor jako zaměstnavatele.

Už čtvrtým rokem učíte na vysoký škole ‒ jak jste se k tomu dostala?

To byla úplně velká náhoda. Jednou jsem seděla, četla si noviny, inzeráty, protože jako personalistka furt musíte sledovat, co je in a jak se chová konkurence a vůbec, jak se chová pracovní trh. A najednou jsem narazila na inzerát, že Masarykův ústav vyšších studií na ČVUT hledá nejenom univerzitní profesory, ale i cvičící, to znamená lidi s ne tak vysokými tituly. Přihlásila jsem se na konkurs… no a oni mě vybrali.

Konkurs mě vůbec nenapadl. Vy se ke všemu dostáváte jako každý jiný člověk.

Tenkrát totiž spousta kantorů odešla na jinou univerzitu a oni hledali úplně nový pedagogický sbor. Takže to byla strašná náhoda. A ta práce mě skutečně baví.

A máte na ni čas?

Neučím nijak moc. Dohromady mám tři předměty, v letním semestru řízení lidských zdrojů v organizaci, pak vedu jeden kurz, a v zimě učím leadership. Učím ráno od sedmi, vstávám brzo.

A jste přísná učitelka?

Myslím si, že ne, protože od studentů dostávám vždycky jako zpětnou vazbu jedničku.

Můžete ještě říct něco o svém působení v Austrálii? Přeci jen je to pro nás trochu exotika. Přitom prý je tam pátá největší komunita Čechů.

To věřím, už za nás tam byla velká komunita a z logiky věci se bude dál rozšiřovat, protože mladí lidé chtějí jít do světa. Když jsme tam byli my, tak spousta mladých přicházela za prací, myslím, že dneska už i studovat, i když australské vysoké školy jsou dražší, ale mají co nabídnout. Austrálie ke krásná země, kterou určitě doporučuju navštívit, jsou tam úžasní lidé, je tam velice bezpečno. Australané na to jsou hrdí. Jak byli původně vlastně trestaneckou kolonií, tak dnešní potomci chtějí být jiní než jejich pra… pra… pra… prarodiče, na tom si hodně zakládají. Kriminalita je tam opravdu nízká. Moc se mi tam líbilo.

Jak vnímáte oblíbenou personalistickou otázku, kde se vidíte za pět nebo deset let?

Jeden čas byla hodně populární. Všichni jsme ji omílali dokola. Dneska už jsou daleko lepší otázky.

Na co byste se mě jako uchazeče o práci u pohovoru zeptala dneska?

Hrozně ráda používám šokující otázky. Když jsme nakousli tabákovou společnost… tak bych třeba uchazeči položila otázku, kolik kartonů cigaret se vejde do Škody Octavie?

A jaká je správná odpověď?

Počet vlastně není důležitý. Někdo třeba jen tak odfrkne a nakaboní se, že to přece s pohovorem nijak nesouvisí. A vy vidíte, že se nepere se složitými věcmi, že nepřekonává bariéry. Kdežto někdo jiný je nadšenec, který hned začne řešit, jestli se má zaplnit jenom kufr nebo celé auto, a i když jde zdánlivě o kravinu, je vidět, že je přirozeně aktivní.

Čím jste chtěla být jako malá holka?

Měla jsem různé periody, taky jsem chtěla být doktorka. Teď jsem tomu nejblíž. V nějakých dvanácti třinácti letech jsem strašně chtěla být spisovatelkou a začala jsem psát román dívčího zrna. Ten sen mi zůstal doteď, být spisovatelkou, žít si na odlehlém místě a tam prostě psát knížky.

K tomu máte blízko, už jste napsala několik odborných publikací. Ale podle LinkedInu to vypadá, že píšete ráda. Třeba někdy napíšete i nějakou beletrii.

Na beletrii člověk musí pořádně dozrát. Když píšete odbornou literaturu, chodíte po kamíncích na druhý břeh, sbíráte fakta. Ale k napsání románu musíte mít nějaký nápad, a to zatím asi ještě nemám. Ale je to takový sen.

Z personalistiky těch nápadů přece musíte mít spoustu?

To jo, ale nevím, jestli bych chtěla úplně o všem psát.

Samozřejmě to můžete nějak převyprávět.

Leda tak.

Vážně bylo zajímavé si s vámi povídat. Myslím, že můžu vypnout diktafon…

Ještě bych chtěla něco popřát agentuře Předvýběr, ano? Přeju Předvýběru, Žanetě, Martinovi, Františkovi a jeho paní jenom ty nejlepší uchazeče, jenom ty nejlepší byznysové partnery a ať se celé agentuře moc daří.

Jééé, tak to je super. Moc za všechny děkuju.

Medailonek
Iveta Chmielová Dalajková se v prosinci 2023 stala personální ředitelkou zdravotnické skupiny EUC. Předtím dva roky pracovala ve společnosti Champion International. Většinu profesního života strávila ve službách ministerstva zahraničí jako zástupkyně státního tajemníka a od roku 2016 jako ředitelka personálního odboru. Vystudovala pedagogiku na Technické univerzitě v Liberci, vyučuje na Masarykově ústavu vyšších studií ČVUT. Vydala dvě odborné monografie: Řízení lidských zdrojů ve veřejném sektoru a Etika a hodnoty v organizacích. Její dvacetiletá dcera Leona reprezentuje Česko v synchronizovaném krasobruslení, spolu s manželem diplomatem Jurajem Chmielem žijí za Prahou. Mezi její velké koníčky patří krasobruslení a lodě.