01.12.2024

Svoji ženu vnímá jako parťáka. Bez její podpory by novou firmu nezaložil

Loni na jaře nabral Zdeněk Mikuláš nový dech, když se odhodlal opustit zavedenou firmu a začít podnikat pod novou značkou. Dneska je rád, změna mu dává novou energii. Ačkoli pochází ze Zlínska, radši než slivovici má bílé víno. Je ze tří bratrů, doma je ale v menšině proti čtyřem ženám. Adventní období jasně určilo, čím náš rozhovor začal…

Máte rád Vánoce?

Mám rád Vánoce, protože je klid. A jsem s rodinou. I když je to občas těžší, protože je to vlastně šok. většinou se snažím přes Vánoce nepracovat. Mám je rád, protože nezvoní telefony a můžeme se věnovat věcem, kterým bychom se měli věnovat pravidelně a průběžně celý rok, ale protože žijeme hekticky, tak se jim věnujeme aspoň o těch Vánocích.

Jak vypadá váš Štědrý den?

Už několik let býváme doma. I když jsem už mockrát říkal, ale zatím se mi to nepodařilo prolobbovat, že bych chtěl být na horách, kde je sníh, nebo klidně u moře. Ale býváme doma, v Říčanech u Prahy. Dopoledne chodíme na prvorepublikovou plovárnu na rybí polévku, na čaj, na svařák, mívají tam šampaňské a ústřice. Nechci říct, že se tam sejde polovina města, ale potkáme tam hodně lidí. Je to pěkná procházka, těšíme se na Ježíška, i když už na něho nikdo nevěří… Nejmladší, jedenáctiletá dcera nám nedávno prozradila, že během posledních Vánoc už jen dělala, že dárky nosí Ježíšek.

Co máte večer k jídlu? 

Klasika, dělám bramborový salát. Každý rok míň a míň. Naposledy jsem si od svého bratra vzal jednu zavařovačku pro sebe, protože holky mají radši bramborovou kaši. Místo kapra máme lososa. Z manželčiny rodiny jsme převzali houbovou polévku, jinak v naší rodině jsme dělali čočkovou.

Když říkáte holky, máte na mysli i svoji ženu?

Ano. Mám tři dcery a jednu manželku, takže jsem ve velké menšině. Snažím se to akceptovat, ale někdy je to náročné, proto třeba rád běhám. Jsem ranní ptáče, někdy se mi povede vyběhnout i před štědrovečerní procházkou.

Je něco, co si od pomyslného Ježíška přejete?

No, to je hezká otázka. (Následuje dlouhé zamyšlení.) Asi ten poklid a že spolu jsme jako rodina. Z těch materiálních věcí, protože opravdu rád běhám, říkám: kupte mi něco na běhání, kšiltovku, tenisky, tričko… ale největším přáním pro mě je být spolu.

Když jsme se dotkli rodiny, můžete ji trochu představit?

Mám manželku a tři dcery. Starší bude v lednu sedmnáct let, prostřední dceři je čtrnáct a půl, nejmladší je jedenáct. Sám jsem ze tří kluků, takže mi asi bylo souzeno pro změnu mít tři holky. Prostřední bratr má taky tři děti, nejmladší má jedno dítě. Prapůvodem jsem ze Zlína. Narodil jsem se v Praze, kde moji rodiče studovali, šest měsíců po mém narození se přestěhovali do Zlína. Po maturitě jsem šel na vysokou školu do Prahy a od té doby jsem v podstatě tady. S manželkou jsme se poznali, když jí bylo patnáct, takže jsme spolu vlastně třicet let. Svatbu jsme měli po devíti letech jako bezdětní, já do té doby říkal, že ženit se budu, až budeme mít děti. Vzali jsme se v San Francisku…

Skočím vám do řeči ‒ to je hodně zajímavé. Proč v USA?

Využili jsme nějaké pracovní cesty do Ameriky, spojili jsme ji se svatební cestou, kdy jsme si udělali výlet po západním pobřeží.

Svatba v USA se tady uznává se vším všudy nebo se to musí nějak ověřovat?

Jako pro právníka to bylo zajímavé. Tenkrát jsem pracoval v americké kanceláři, můj nadřízený partner říkal, že jsem to vymyslel chytře, že jsem se tam vzal a tady to nemám nijak uznané, že jsem tedy ženatý neženatý. Ale nebyla to svatba jako v Las Vegas. Předem jsme si museli koupit licenci, jako místo jsme si vybrali San Francisco. Hned po svatbě nám vydali upomínkový certifikát, oficiální doklad nám poslali z radnice, chyběla tam apostila, tak jsme ještě museli v Praze na ambasádě žádat o razítko a teprve potom naši svatbu uznala i mezinárodní matrika v Brně.

Ještě jednou se omlouvám, že jsem přerušil vaše vyprávění o rodině. Chcete ještě něco dodat?

Jsme poměrně sportovně aktivní rodina. Nepodařilo se mi dcery přesvědčit k běhání, ale těsně před kovidem se pustily do jezdectví. Všechny tři jezdí parkour, strašně je to chytlo. V zásadě jsme díky tomu přežili kovid, protože holky jezdily pětkrát týdně a u koní byly každou volnou chvilku. V létě jezdíme amatérskou krajskou ligu, i když ta nejmladší byla minulý rok třetí na mistrovství. Když jedou holky na závody, naložím si do vozíku kolo a zatímco ony závodí, já se jdu proběhnout nebo vyrazím na kole po okolí.

Už jste zmínil běh, teď kolo, jaké máte ještě koníčky?

Trochu se obávám, že tím jsem se téměř vyčerpal. Ale mám rád dobré víno. Dřív jsem běhal amatérské půlmaratony a maratony po střední Evropě. Teď mám tendenci běhání trošku kombinovat s vínem. Hrozně rád jezdím do Rakouska do Wachau.

Červené nebo bílé? 

Paradoxně bílé. Červené jsme se naučili pít před lety, když jsme byli se ženou čtrnáct dnů v Toskánsku, kde když jsme chtěli bílé, tak se na nás dívali divně.

Zlínsko víc než s vínem je spojené se slivovicí…

Slivovici jsem úplně nepřičichl, byť jsem měl na Valachách, jak se u nás říkalo, tetu kousek od Vizovic, v Nedašově Lhotě, což je vesnice za Valašskými Klobouky. Tam se slivovice dávala ráno, v poledne, večer, kdykoli přišla návštěva, tak se dávala štamprlka. Mám to spojené s dětstvím, byl to hezký rituál.

Čím jste chtěl být jako malý kluk?

Já si nepamatuju, jestli jsem chtěl být kosmonautem nebo řidičem autobusu. Ale pamatuju si, čím jsem se nestal. Kromě gymnázia ve Zlíně jsem si napsal i střední truhlářskou školu, ale jsem rád, že jsem se dostal na gymnázium. Jsem strašně nešikovný na ruce, tak se bojím, že bych se na truhlařině připravil o ruku.

Vážně jste neměl žádné typicky klukovské přání?

Hodně rád jsem četl. Verneovky, všechny dobrodružné knížky, které se v dané době daly číst. Takže jsem chtěl být něco jako dobrodruh. Chtěl jsem být šerpou. Miluju hory, vždycky mě fascinovali šerpové v Tatrách, kam jsme jezdili pravidelně, jak nosili na Téryho chatu obrovské bágly.

Asi se shodneme, že jako malý kluk jste nechtěl být právník.

Rozhodně nechtěl.

Jak jste se tedy k právu dostal?

Náhodou, jak to tak většinou bývá. Odjakživa se považuju za liberála, člověka, který má rád svobodu. Byl jsem v prváku na gymnáziu, když byla sametová revoluce. Od té doby vnímám, jak je důležitá svoboda, možná to nějak souvisí i s tím šerpou. Ve středoškolském období mě fascinoval liberální ekonom Milton Friedman. Chodil jsem na dobrovolný předmět ekonomika a účetnictví a jednou se mě paní profesorka zeptala, jestli nechci jít na práva a já se rozhodl dělat přijímačky na ekonomku i práva, dostal jsem se na oboje a studoval v Praze obě školy paralelně, což bylo extrémně náročné, zvlášť, když v té době ještě nebyl žádný kreditní systém. S čím jsem hodně bojoval byla matematika, ta na mě jako gymnazistu byla mimořádně teoretická. Ale naopak statistika mě bavila. Duší jsem spíš tíhnul k humanitnějším oborům, ale nejdřív jsem se začal věnovat právní praxi a až později jsem začal propojovat i ekonomickou kompetenci.

Šéf Předvýběru.CZ František Boudný mi o vás řekl, že jste právník, ale že on vás vnímá spíš jako obchodníka. Jak se vnímáte vy?

To jsem rád, že to tak vnímá, protože já se v poslední době snažím zbavovat nálepky právníka. Právník nebo advokát zní vzletně, právo praktikuju, ale zdaleka ne jenom. Ten obchodník je čím dál nezbytnější. Dřív byly tři důležité profese, které si babičky přály, aby jejich vnoučata dělala ‒ právník, lékař a učitel. Učitelská profese se trochu upozadila, ale jinak to platí dál. Samozřejmě není právník jako právník. Nedělám trestní právo, tím, jak jsem humanitně zaměřený, propojuju právo s psychologií a empatií. Hodně pracuju s rodinami, s majiteli, právo je nástroj, ale za vším je nějaký příběh. Nepracuju pro korporace, a v menších rodinných byznysech jsou emoce hodně silné a buď pozitivně nebo negativně podnikání ovlivňují. Takže děkuju Františkovi, že mě tak vnímá.

Taky mi František říkal, že aktivně používáte služby jeho personálky. Vzhledem k tomu, že jste byl poradcem při výběru nového majoritního vlastníka, mohla být taková zkušenost užitečná.

Zrovna v pondělí nastoupila kolegyně, kterou jsme našli přes Předvýběr.CZ. Řešili jsme s nimi i odbornější profese. Jejich služby používáme už léta a mám jenom pozitivní zkušenost. My jsme dokonce i několika našim klientům pomohli prostřednictvím Předvýběru vyřešit nějakou personální situaci na seniorní manažerské úrovni. 

Vzpomenete si, jak došlo ke spolupráci při hledání většinového vlastníka?

Většinou takové spolupráce začínají přes nějakou referenci. Zrovna s Františkem a Vladimírem (Kočím, druhým ze společníků Předvýběru.CZ ‒ pozn. aut.) si to velmi dobře pamatuju, protože nás propojil kluk, se kterým jsme dělali na jiném prodeji a s Františkem spolu v minulosti někde společně pracovali. Takové transakce nefungují tak, že se sejdeme a za týden je prodáno. Na začátku byly poměrně dlouhé debaty o tom, jestli prodat, kdo typologicky má být kupující, jestli český nebo zahraniční, jestli má jít o finančního investora nebo strategického. U vlastníků, kterým není přes sedmdesát, je na místě taky otázka, proč vlastně prodávat. Pánové byli velmi pragmatičtí, v prodeji podílu viděli cestu, jak dál růst. Celý proces trval tři čtyři roky.

Vraťme se zpátky k vám ‒ jaký je váš dosavadní největší pracovní úspěch?

Považuju za velký pracovní úspěch, že jsme vytvořili naši stávající značku. Není na trhu dlouho (svůj vznik oznámila firma loni na jaře ‒ pozn. aut.), pro mě je úspěch, že se mi podařilo nadchnout kolegy, kteří do projektu šli se mnou. Snažíme se růst všemi možnými směry. Motto, které prosazuju, je, že v DNA každé firmy musí být růst, pohyb, prostě život. Když se zastavíme, tak umřeme.

Není vám předchozí otázka povědomá? Už jste na ni kdysi odpovídal. Tehdy vaším největším úspěchem byla chystaná oslava výročí vaší tehdejší firmy, ze které jste v podstatě v zápětí odešel. To víc než plánovaný odchod připomíná útěk.

Slavili jsme deset let, což jsem považoval za úspěch. Ale takové výročí vede k úvahám, co jsme za tu dobu udělali a co bude za dalších pět let… Uvědomil jsem si, že se firma už dál nerozvíjí. Paradoxně ‒ pro mě to byla schizofrenní situace, protože ten samý den, kdy jsme měli ve Vizovicích u Jelínka ve výrobně slivovice oslavu, jsem s kolegou řešil čtyři varianty exitu. Pár dní na to jsem byl s manželkou na horách na místě, kam od té doby často jezdíme, a probírali jsme, jestli mám nebo nemám odejít. Byl to určitý spouštěč. Ve staré firmě jsem cítil, že ze mě energii spíš vysává, tady naopak cítím, že ji čerpám.

Nová firma existuje půldruhého roku, jak svoje rozhodnutí vnímáte dneska? Dosáhli už jste nějakého velkého úspěchu, nebo jste třeba čekal, že budete někde dál?

V jistém smyslu jsme byli v zásadě startup. Vytvářeli jsme nový brand, novou firmu, ale důležité je, že lidi jsou stejní. A klienti v zásadě taky stejní. Začínali jsme tedy s nějakou historickou zkušeností, s nějakými vztahy, tedy ne s nulovým obratem jako opravdový startup. Pro mě, a myslím, že i pro ostatní, to bylo hodně povzbuzující, určitá úleva, svoboda a volnost současně. Jedeme na pozitivní energetické vlně, ta samozřejmě časem opadne. První čtyři měsíce byly punk, měli jsme jednu kancelář asi šestnáct čtverečních metrů, sedělo nás tu pět nebo šest, a přesto to bylo krásné. Z nadšení jsme museli přejít k nějakému řádu, letos už jsme si rozdělili kompetence, víme, kdo má co dělat, kdo má co na starosti. Ve startupové fázi musíte hodně improvizovat, když jsme začínali, tak jsme třeba marketing pro další růst nepotřebovali, teď jsme se mu ale systematicky začali věnovat, žádná firma nemůže žít jenom z podstaty.

Nebojíte se, že vás, právníky, dřív nebo později relativně brzo nahradí umělá inteligence?

Nebojím, my se naopak AI snažíme používat. V mnoha věcech už nějaká automatizace funguje, existuje spousta rutinních úkonů, které se budou dál zjednodušovat. Ale dokud nám umělá inteligence nepomůže s emocemi, nemáme se čeho bát. Vyjednat smlouvu můžete dobře nebo špatně, vyjednat cenu můžete dobře nebo špatně, to všechno pořád zůstává na lidech. V rozhodování o prodejích zůstávají emoce. Já jsem si to rozmyslel, bouchne třeba klient do stolu! To je nakonec to, co mě na té práci baví. Každý se na ty věci dívá jinak. Jak říkám, my vlastně sbíráme podnikatelské příběhy.

Během rozhovoru jste zmínil svoji ženu. Pokud vím, tak tady i pracuje. Co přesně ve firmě dělá?

To byste se měl zeptat jí. V zásadě má na starosti, aby firma fungovala, zodpovídá za back office a za finance. Někde vnímají back office jako špinavé, šmudlavé oddělení, ale ta část firmy, která vydělává, by bez nich nebyla schopná fungovat. Žena by vám asi řekla, že v podstatě dělá všechno. A já jsem za to rád. A klobouk dolů, řídí taky domácnost, já to mám jednodušší, snažím se řídit firmu. Máme v back office několik holek, fascinuje mě jejich efektivita, ta schopnost věci rozfázovat, roztřídit. Já se pořád ještě učím, že když je sedmnáct, osmnáct nebo devatenáct hodin, nebo víkend, tak nepracuju, od školy jsem zvyklý, že jsem moc volného času nikdy neměl.

Jaké to je pracovat s vlastní ženou v jedné firmě?

Žena je pro mě parťák. Spolu jsme přes třicet let, ale v jedné firmě spolu pracujeme teprve necelé dva roky. Logicky si přenášíme práci i domů. Ale někdy si říkáme, teď nepracujeme. I my se to učíme. Řízení rodiny zabere dost času a někdy už nezbývá čas pro nás dva jako pár. Jsem rád, kde jsme. Vybudovat novou firmu jsem se rozhodl opravdu po velmi pečlivé dvoudenní debatě se ženou, a jsem jí vděčný, že mě podpořila. Bez její podpory bych do toho pravděpodobně nešel.



Medailonek
Zdeněk Mikuláš je advokát a ekonom, zakládající partner skupiny Talers. Jeho hlavní specializací jsou fúze a akvizice, mezigenerační obměna a korporátní a byznysové poradenství zejména malých a středních firem. V letech 2011‒23 byl partnerem poradenské firmy SAMAK, předtím deset let pracoval pro advokátní kancelář White & Case. Vystudoval práva na Karlově univerzitě a finance na Vysoké škole ekonomické. Spolu s ženou Janou a dcerami Nikol, Viktorií a Kristýnou žijí v Říčanech u Prahy. Jeho velkým koníčkem je běhání a cyklistika.