Ve firmě si se všemi tyká, fungují jako rodina
Už na cestě autem z Jihlavy do Polné o sobě Josef Nevosad prozradil spoustu věcí, takže bylo jasné, že je to otevřený člověk s pozitivním vztahem k životu. Rozhovor s výkonným šéfem společnosti IP Polná je nejenom o stavebnictví, firemní kultuře a personalistice, ale i o jeho osobním pohledu na svět.
Těšíte se na léto?
Těším. Já jsem letní typ, miluji léto.
Neptám se jen tak, vím, že jezdíte na tábory. Údajně už třicet let?
Jezdím už víc než třicet let a zrovna jste se trefil do jediného roku, kdy na tábor pojedu omezeně, budu tam jen po odpoledních. Jezdím tam dlouho a těším se na to.
Kam jezdíte?
Jezdíme kousek od Jihlavy, asi dvacet kilometrů, tábor je u Brtnice.
Jak jste k tomu poprvé přišel?
Přijel jsem ve čtvrté třídě jako dítě a už jsem tam zůstal, taková náhoda.
Co tam děláte?
Dělám vedoucího, jezdím si tam odpočinout, nemusím o ničem moc přemýšlet. Čtrnáct dní si tam užívám tábor a starám se o děti.
Vaše děti jezdí taky?
Taky.
Povinně nebo rády?
Rády, samozřejmě. Dokonce starší dcera tam už jezdí jako vedoucí.
Jestli to není tajné, můžete svoje děti představit?
Mám pestrou směsici dětí. Téměř sedmnáctiletou dceru Leu, která chodí na gymnázium. Skoro dvanáctiletého syna Pepíka, a osmiletého syna Honzíka.
Prý jste aktivní fotbalista. Co to znamená?
Hraji velkou a malou kopanou. V malé kopané ještě dokážu jakž takž držet krok. Ve velké to v podstatě funguje tak, že přijdu na hřiště, dvakrát ho přeběhnu a jsem potom tak unavený, že pak už musím hrát jenom rozumem a využívám svých dlouholetých zkušeností. Ale chodím rád, chodím relativně pravidelně, je to prostor pro setkávání s kamarády, s kterými fotbal hraji už třeba dvacet pět let.
Děláte ještě nějaké jiné sporty?
Ne závodně. Hraji tenis, jezdím na kole, chodím rád po horách, ale teď se závodně opravdu věnuji jenom fotbalu. Máme strašně zajímavý projekt. S kamarády jsme před čtyřmi lety založili tým. Přihlásili jsme se do regulérní soutěže, máme věkový průměr přes čtyřicet let, a je to strašně příjemné.
Mám tady poznámku, že máte rád lidi a život. Co to přesně znamená?
Rád si s lidmi povídám, rád se s nimi potkávám, jsem rád součástí kolektivu. Proto radši dělám týmové sporty než individuální. Nejsem člověk, který by sám vyběhl do lesa nebo jel někam sám na kole. Když už na kole vyjedu, rád jedu s někým. Nejsem úplně samotář.
Snažil jsem se o vás něco zjistit na internetu, našel jsem jenom váš linkedinový profil odkazující na práci v IP Polná. To asi nebude vaše jediná pracovní zkušenost?
Jsem tady čtrnáct let, ale začínal jsem v jiných firmách. Po vysoké škole jsem začal ve společnosti Skanska, kde jsem pracoval jako stavbyvedoucí na velkých projektech. Chodil jsem přímo řídit stavby. Stavěli jsme velké projekty v Praze. Pak jsem pracoval pro developerskou společnost PSJ Invest, která přímo v centru Jihlavy stavěla velké obchodní centrum Citypark. Byl jsem relativně mladý. Měl jsem na starosti výstavbu domu, to mi bylo šestadvacet let, když jsem se vrátil z Prahy do Jihlavy. Co se nám s manželkou narodila dcera, jsme se rozhodli, že nechceme být v Praze a že se nám na Vysočině líbí víc. Pro výchovu dětí nám to přišlo lepší. Začal jsem tady hledat a zůstal jsem v Polné, protože jsem našel firmu, která byla zajímavá a dávala mi spoustu příležitostí a ty se naplnily.
Přihrál jste mi na otázku: jak jste se dostal do IP Polná?
Strašně zajímavě. Byl jsem v Praze v personální agentuře, která hledala člověka na pozici projektového manažera pro firmu z Vysočiny. Protože jsme chtěli na Vysočinu, tak jsem si říkal, že to je fajn, a že to zkusím. V Praze mi řekli, že pozici vypsala firma, která sídlí sto metrů od domu, kde bydleli rodiče mé manželky. Už jsem se s některými lidmi z firmy i osobně znal, takže to byla zajímavá náhoda. Tím jsem se dostal na pohovor sem a zůstal jsem v Polné.
Jaké byly vaše začátky tady?
Začátky byly hektické. Budovali jsme divizi Revitalizace bytových domů, což je jedna ze tří našich současných divizí, která aktuálně zaměstnává dokonce nejvíce našich zaměstnanců. Začínali jsme s tím, nastoupil jsem na pozici vedoucího realizace, měl jsem na starost zajistit, abychom dokázali zrealizovat, co zákazníkům slíbíme. Asi za tři roky jsem začal divizi řídit. Logicky jsme začali přemýšlet, že když umíme opravovat bytové domy, budeme je i stavět. A přišlo nám, že nejlepší to bude v Praze, je to krásné velké město se spoustou příležitostí. Chvilku jsem řídil investiční divizi a před pár lety jsem začal řídit celou firmu.
Je těžké sehnat zaměstnance do firmy, která sídlí v malém městečku?
Je to velmi těžké, ale nemyslím si, že kvůli tomu, že bychom sídlili v malém městečku. Obecně je velmi těžké sehnat dobrého zaměstnance. Zaměstnanců bychom asi sehnali spoustu, ale jsme velmi nároční. Chceme, aby se ten člověk chtěl učit nové věci, aby na sobě chtěl pracovat a měl chuť něco dokázat. Nevyžadujeme žádné speciální dovednosti ani zkušenosti, sázíme na to, že to umíme lidi naučit. Zároveň hledáme člověka, který nám bude sedět osobnostně. Hodně si zakládáme na firemní kultuře, máme nadstandardní vztahy na pracovišti, všichni si tykáme, všichni se známe, jsme kamarádi, potkáváme se i po práci a je pro nás strašně důležité, aby nový člověk i lidsky do firmy zapadl.
Věkový průměr je u vás asi spíš mladší?
Posouvá se to. Když jsme začali, tak jsme byli většinou třicátníci, teď už jsme čtyřicátníci, ale snažíme se hledat i mladší lidi, kteří nám mohou přinést nový pohled na svět. Hledáme lidi, kteří mají energii, elán, k čemuž mají mladší lidé blíže, ale není to žádné dogma. Jsou tady i lidé výrazně starší, než já a mají energie na rozdávání.
Když si všichni tykáte, jak to v praxi funguje? Někdo nastoupí a vy mu řeknete „my si všichni tykáme, musíš taky“?
Jasně. Zvolili jsme tuto cestu a musím říct, že jsem z toho nadšený, protože to úžasně uvolňuje atmosféru. Nemusíte přemýšlet, jak koho oslovit. Snažíme se vybudovat IP rodinu, společenství lidí, kteří se chovají jako rodina, kteří si vzájemně pomáhají, a v rodině si většinou nevykáte.
Funguje to i v Praze?
Jasně. Pražáci jsou taky lidi.
Velkou část aktivit máte mimo Polnou, v Praze. Jsou spolu všichni v kontaktu, nebo je to, jako byste byly dvě firmy?
Vůbec ne. Lidi jsou spolu v kontaktu. Někteří kolegové z Polné dělají zázemí pražské divizi, jiní kolegové z Polné pracují na některých pražských projektech. Máme oficiální celofiremní setkání, kde představujeme lidem ve firmě, jaké jsou aktuální výsledky divizí a co se děje ve firmě. Máme neformální setkání, v půlce června budeme mít IP Festival radosti, což je krásná akce, kdy v Polné pořádáme akci až do ranních hodin, kam zveme kapely, partnery a partnerky našich zaměstnanců, uděláme skvělé jídlo, občerstvení. Pořádáme outdoory, firemní večírky, společně grilujeme. Jednou za rok jede celá firma na výlet do Prahy, kde pro nás pražská divize připravuje program na našich domech. I kolegové z Prahy sem jezdí na tréninky, na školení, na porady. Opravdu se ti lidé potkávají, fungujeme dohromady jako jedna firma.
Mluvil jste o firemní kultuře. Co všechno kromě tykání zahrnuje?
Byla by škoda, kdyby se to smrsklo na to, že si všichni tykáme. Firemní kultura je založená na tom, že firma vznikla jako rodinná. Od pár nebo možná několika desítek zaměstnanců je nás teď sto padesát. Udržujeme stále stejné principy: snažíme se, aby lidé chodili do práce rádi, protože práce je přirozená součást života. Pokud strávíte v práci polovinu svého aktivního života, když nepočítám spánek, byla by lidsky strašná škoda, aby člověk půlku života strávil v něčem, co mu není příjemné. Takže chceme, aby se tady lidé cítili příjemně, staráme se o ně, máme tady kavárnu, máme tady kolegu, který nám každý den připravuje občerstvení, scházíme se v pondělí na snídaních, ve středu na salátech. Snažíme se společně oslavovat úspěchy, když se někomu něco podaří, stejně jako nějaká zásadní životní jubilea.
Máte vůbec nějakou fluktuaci?
U obchodních pozic fluktuaci máme. S ohledem na standardy v obchodních pozicích je spíše nižší. Ale na ostatních pozicích je minimální. Dokonce se nám už několikrát stalo, že od nás zaměstnanec odešel, a pak nám přišel zpátky říct, že je mu to líto. Což je dobrá zpráva, vidíme, že v porovnání s ostatními zaměstnavateli si stojíme dobře. Naplňuje to naši ambici být nejlepším zaměstnavatelem v kraji Vysočina.
Pojďme zpátky k vám. Co jste studoval?
Po gymnáziu jsem ještě týden před tím, než se podávaly přihlášky na vysoké školy, nevěděl, co chci dělat. Tak jsem si podal přihlášku na čtyři vysoké školy. Po přijímačkách jsem se rozhodl pro stavárnu. A jsem za to rád, protože ten obor mě baví.
Jaké byly ty další tři přihlášky?
Byly to vesměs ekonomky.
Měl jste nějaký vztah k ekonomice?
Tehdy moc ne, také jsem se na ty ekonomky dostal, a nakonec jsem si je nevybral. Možná i to byl důvod, protože mně se na stavařině líbí, že je hmatatelná. Vytvoříte něco, na co si můžete sáhnout.
Čím jste chtěl být jako malý kluk?
Fotbalistou. Jasně. Ještě v patnácti letech jsem snil o tom, že budu hrát první ligu ve fotbale a jednou budu hrát za reprezentaci, a dám Brazílii ve finále mistrovství světa gól v devadesáté minutě.
Váš oblíbený fotbalista a klub?
Já jsem takový neortodoxní Sparťan. Když se bavíme na tohle téma s některými kamarády, kteří jsou velmi radikální, tak se k tomu hlásím, ale nejsem bijec, který je schopný se o tom pohádat. Mně se vždycky líbil Tomáš Rosický, když hrál, Škoda, jak fyzicky dopadl, měl obrovský potenciál.
Co kromě táborů děláte v rámci dovolené?
Rád cestuji. Nejraději mám chození po horách, to mě baví výrazně více, než ležení u moře, i když to také minimálně jednou za rok musím absolvovat. Ale rád jezdím mimo léto, protože když je v Čechách léto, na které se těším a které je u nás krátké, je mi strašně líto z toho českého léta odjet. Do ciziny se snažím cestovat v době, kdy tady není úplně hezky. Na podzim, na jaře.
Kam jezdíte?
Rád jezdím do Rakouska. Tam jsou hory krásné jak na jaře, tak na podzim a bývá tam hezké počasí. Teď jsme objevili v zimě moře a nadchl jsem se a přijde mi to jako parádní věc.
Narodil jste se a žijete na Vysočině, na pomezí našich dvou zemí. Jste Čech nebo Moravák?
Jsem Moravák. Ve Ždírci jsem bydlel asi do tří let, pak jsme se přestěhovali do Velkého Beranova ‒ pro znalce exit 119 ‒ a ten je směrem k Brnu. Myslím ale, že my si tady na to moc nehrajeme. Češství a moraváctví tady úplně nefunguje. Rivalita mezi českou a moravskou částí Vysočiny asi není. Přiznám, že ani nevím, jestli Polná leží na české nebo na moravské části.
Co považujete zatím za svůj největší úspěch, ať už osobní nebo pracovní?
Osobní úspěchy jsou jasné, mám spokojenou rodinu, tři zdravé děti a skvělou manželku. To je krásný osobní úspěch. Z těch pracovních, kdybych měl vybrat jeden: že se nám tady v Polné podařilo vybudovat developerskou divizi a že jako firma z Polné bez předchozích zkušeností s touhle prací, jsme teď schopni stavět domy s 250 byty v centru Prahy.
Nevnímají to vaši konkurenti tak, že se jim do Prahy vecpala nějaká firma odjinud?
Myslím, že ne. Development v Praze nefunguje konkurenčně tak, že by spolu developeři soupeřili a nenáviděli se. Je to přesně naopak. Se spoustou ředitelů developerských firem se kamarádím, známe se, potkáváme se, spíše tam panuje atmosféra až vzájemné pomoci. Náš společný nepřítel je legislativa a povolovací procesy a to, co nás všechny svazuje. Není to ta druhá firma, která staví projekt o kilometr dál. Lidsky je prostředí mezi firmami, které podnikají v tomto oboru, až překvapivě přívětivé.
Co naopak považujete za svůj největší průšvih?
Stejnou otázku pokládáme uchazečům, když k nám přijdou do firmy. Jsme strašně zvědaví na to, jestli budou upřímní. Vždycky přemýšlím, kdyby se mě na tohle někdo zeptal, co bych asi tak řekl?
Tak teď to můžete konečně vymyslet.
(Reaguje po dlouhém přemýšlení.) Udělal jsem spoustu průšvihů, ale vždycky jsem se snažil je zmírnit a udělat z nich menší nebo je nějak vyřešit. Budu přemýšlet, vrátím se k tomu.
Jak se jako výkonný ředitel podílíte na personalistice?
Aktuálně výrazně, vzhledem k tomu, že kolegyně, která měla personální úsek na starosti, se přesunula na jinou pozici v obchodě, která je pro nás velmi důležitá. Funguji teď jako výkonný ředitel a zároveň jako ředitel personálního úseku.
Kromě těch neúspěchů, máte ještě nějaké jiné záludné otázky, které dáváte uchazečům?
Tahle je nejzáludnější. Ptáme se jich samozřejmě na věci, o kterých jsem mluvil na začátku. Otázky směřují na to, co by člověk chtěl dělat, dokázat, jak je schopný sám na sobě pracovat, jestli rád přijímá změny. Protože u nás jediná jistota je trvalá změna. Každé dva až tři roky připravíme nový produkt, tým nebo třeba novou divizi. Neustále se snažíme něco inovovat, něco měnit. Jsme věčně trošku nespokojení, protože nespokojenost je motor, který firmu žene dál dopředu.
Jak jste vy osobně vnímal období kovidu a co znamenalo pro firmu?
Já osobně nepříjemně, protože jsem se spoustou těch věcí nebyl mentálně sladěný. Myslím, že spousta opatření byla nelogických. I ve chvíli, kdy už k tomu existovaly nějaké reálné podklady, celý systém neustále fungoval velmi iracionálně. Já sám nejsem očkovaný a nikomu jsem to nepředhazoval, nikoho jsem o tom nepřesvědčoval, ale skoro dva roky jsem v podstatě nic nemohl a i v době, kdy už bylo prokázáno, že neočkovaný člověk pro společnost nepředstavuje riziko, neustále lidé, kteří z nějakého důvodu očkováni nebyli, byli vystaveni perzekuci. To mi přišlo smutné a nespravedlivé. Na druhou stranu pro firmu kovid víceméně neznamenal žádné zbrzdění, naopak, my jsme v rámci dvou let ještě trochu zesílili, nabrali jsme nové kolegy, zvětšili jsme objem naší realizace a relativně se nám dařilo. Když má firma strategii založenou na tom, že mluvíme s lidmi, že se zajímáme o jejich problémy, že za nimi jezdíme, snažíme se jim pomáhat přímo na místě, tak ve chvíli, kdy se nemůžete potkávat, je veškerá komunikace složitější. Vážím si toho, že všichni kolegové k situaci přistoupili tak, že i když to bylo daleko složitější a těžší, tak se na to nevykašlali, dali tomu více energie a ve finále jsme byli úspěšnější než předtím.
Už jste si vzpomněl na nějaký neúspěch?
Vybavuji si jednání o nákupu velkého projektu pro bytový dům v Praze s více než dvěma sty byty. Vlastníkem byla jedna fyzická osoba, jednání trvala půl roku, byl jsem přesvědčený, že jsme dohodnuti a i proto jsem do přípravy smluv a dalších podkladů nechal nainvestovat statisíce. V době, kdy se měl obchod uzavřít, mi majitel oznámil, že projekt prodal někomu, kdo mu peníze zaplatil do druhého dne a bez jakýchkoli podmínek. Nebyl jsem dost rychlý a kromě mé energie nás to stálo velké náklady. O projekt jsme definitivně přišli…
V oblasti personalistiky nějak spolupracujete s Předvýběrem.CZ nebo jste s Františkem Boudným jenom kamarádi?
Spolupracujeme, ale ne nijak intenzivně. Máme vlastní personální oddělení a kolegyně, které zpracovávají životopisy, pohovorují kandidáty, děláme si vlastní assessment centrum. S Předvýběrem spolupracujeme na pozicích, abychom si rozšířili možnost toho, že k nám přijde zajímavý kandidát. Jinak jsme s Františkem kamarádi, protože naši kluci spolu hrají fotbal. Jako tatínci jsme se na fotbale potkávali dlouhé roky. Když stojíte dvě hodiny za lajnou a fandíte klukům, tak se skamarádíte. Celkově jsme tam měli velmi dobrou partu s rodiči, s Františkem a se Simonou se kamarádíme asi nejvíc.
Na co se těšíte, za týden, za měsíc, za půl roku?
V půlce června máme IP Festival radosti, na ten se těším, ten je vždycky parádní. Těším se, že za měsíc letíme s Frantou a s jeho rodinou na Island. Na to se také těším. Tam jsem nikdy nebyl.
Vážně? Jak jste na to přišel? Island není úplně typická destinace, kam běžně Češi jezdí.
Vlastně úplně stejně, jako plánuji všechny svoje dovolené. Chtěl bych se tam někdy podívat, ale protože jsem strašně špatný plánovač a všechno nechávám na poslední chvíli, tak vždycky, když něco plánuji, to začnu honit na poslední chvíli, hekticky sháním věci v době, kdy už jsou plné a podobně. Tak jsem jednou přišel domů, sedli jsme si s manželkou večer, když šly děti spát a říkáme, jestli chceme letět na Island, pojďme objednat letenky, ať je to vyřešené a nemůžeme to vrátit. Tak jsme sedli k počítači, objednali jsme letenky, rovnou jsme je zaplatili, a v tu chvíli to bylo hotové. Už víte, že to je naplánované. Pak teprve jsme začali řešit, kde se ubytujeme, kde si půjčíme auto, co tam budeme dělat. Plánování přesně naruby. Já potřebuji někde do něčeho říznout, vědět, že je to hotové, protože to nejhorší je rozhodování a vyčkávání. Strašně nerad vyčkávám, a vždycky s oblibou říkám kolegům, že nemám rád lidi, co chodí pomalu po chodníku, protože jsem ze své podstaty trošku netrpělivý. Takhle to vzniklo. Doteď nemáme nic moc naplánované, máme objednané ubytování, objednali jsme si auto, ale čeká nás plánování výletů. Chtěli bychom Island prozkoumat, chtěli bychom si udělat nějakou delší trať, kdy přespíme někde na cestě a uděláme si delší kolečko. Na tohle se těším.
Krásné zakončení, tak vám přeju hezký pobyt!
Medailonek
Třiačtyřicetiletý Josef Nevosad je výkonným ředitelem firmy IP Polná. Je absolventem Českého vysokého učení technického v Praze. Po škole začal kariéru v oboru ve společnosti Skanska. Narodil se na Vysočině v obci Ždírec, ve třech letech se přestěhoval do Velkého Beranova. Nyní žije s rodinou ve vesničce Zvonějov, se ženou Ilonou mají tři děti ‒ Leonu, Josefa a Jana. Stále aktivně hraje fotbal a jezdí jako vedoucí na dětské tábory.