18.05.2020

Věří intuici a dává lidem šanci

V rozhovoru s Blankou Weisskopfovou padne řeč o důležitosti prvního dojmu ve výběru lidí, o slavném logu české firmy Tesla, ale i o vlastních zkušenostech s adopcí dětí. Ze všeho nejdřív ale probereme turistiku a geocaching, které patří mezi její záliby ‒ dozvíte se, kam by letos vyrazila, kdyby to nepřekazila koronavirová pandemie.

Věří intuici a dává lidem šanci
V rozhovoru s Blankou Weisskopfovou padne řeč o důležitosti prvního dojmu ve výběru lidí, o slavném logu české firmy Tesla, ale i o vlastních zkušenostech s adopcí dětí. Ze všeho nejdřív ale probereme turistiku a geocaching, které patří mezi její záliby ‒ dozvíte se, kam by letos vyrazila, kdyby to nepřekazila koronavirová pandemie.

Začněme vašim koníčkem, turistikou. Jezdíte radši po Čechách nebo někam ven?

V běžném režimu jezdíme hlavně po Čechách. O prázdninách samozřejmě zamíříme i do ciziny, kam se dá dojet autem. Ještě jsem nikdy v životě neletěla letadlem. Od té doby, co mám děti, bojím se do letadla vlézt, i když je to úplně iracionální strach. Letos poprvé jsem si řekla, že bychom mohli někam doletět a vidíte, jak to dopadlo.

Kam jste se letos chystali?

Vždycky dovolenou rozdělíme na domácí část na chalupě, a druhou část turistickou, kdy se víc hýbeme, buď jedeme na kole nebo jdeme pěšky. Před dvěma lety jsme se usnesli, že si splníme celoživotní cíl dojít do Santiaga de Compostela. Ale s tím teď máme utrum.

A kam jste se chystala letos poprvé letět?

Jsme upřímně rádi, že jsme to ještě nezačali realizovat, protože kdybychom si něco objednali, byl by to teď průšvih. Plánovali jsme velký okruh Irskem, které mě vždycky hrozně lákalo. Nás spíš láká příroda než město.

Naštěstí v Česku je ale taky hezky. Jezdíte někam opakovaně?

Máme chalupu v podhůří Orlických hor, je skoro na samotě, tam jsme neustále v přírodě. Stačí jenom vyjít a hned jsme v lese. Je to v okolí Vamberka, kde  je moc pěkně. A právě proto, že pořád chodíme po Čechách, občas nás to táhne podívat se někam jinam.

Kde jste byla nejdál?

V Paříži.

Ale to vás asi není zrovna typický cíl?

Nebyl to typický výlet, byla to rodinná cesta. Tím myslím svoje rodiče. Z míst typických pro mě jsem nejdál byla v Chorvatsku anebo v Itálii, jak je ta bota...

Tam se teď asi hned tak nepodíváte. Jak jste se dostala ke geocachingu?

Věnoval se tomu můj synovec, který naverboval mého muže. A ten půl roku chodil a říkal: Pojď, zkusíme to. A já jsem říkala: Ne, to je určitě nějaká blbost. Dopadlo to tak, že když jsem to zkusila, strašně mě to chytlo. Zatímco já nutím svého muže, aby se mnou chodil na výlety, geocaching si oblíbil. Má rád, když je cíl pro cestu a tohle mu to splňuje ‒ když má cíl jít někam, kde je keška, baví ho to. Sama jsem si to oblíbila až tak, že jsem udělala geocachingovou trasu, která obsahuje třicet dva kešek.  To je strašně zajímavá věc udělat něco pro ostatní lidi...

Geocaching znám díky jedné své kolegyni. Ale přiznám, že dřív mi to přišlo trochu dětinské, někam chodit a sbírat odznáčky. Sám rád cestuju, ale naopak vůbec nesbírám ty dřevěné turistické známky. Není to podobné?

Když byly naše tři děti malé, tak jsme se vrhli právě na ty turistické známky. Vždycky jsme si našli cíl, kde je turistická známka a tam jsme se vypravili, říkali jsme si, že tam asi bude něco zajímavého. No a stalo se nám, že jsme těch známek měli strašné hromady a už jsme nevěděli, co s nimi, proto se nám zalíbilo, že u geocachingu si nic fyzicky neodnášíte, pouze dojdete podle souřadnic na místo, zapíšete se do notesu a to je všechno.

Říkala jste, že máte tři děti. Nejsou to dva kluci a jedna holka?

Jsou.

A nejsou adoptované?

Jsou.

Napadlo mě to… Najít o vás cokoli na internetu je téměř nemožné, ale přeci jen nemáte úplně běžné jméno. Ve zpravodaji jedné neziskovky jsem našel zmínku o vaší jmenovkyni a napadlo mě, jestli to nejste vy.

Jsem to já.

Jestli vám to není nepříjemné, můžete říct, jak jste se pro adopci rozhodli?

Nepříjemné mi to není. Jsme poměrně zvyklí se o tom bavit, když se někdo zeptá. Vedla nás k tomu úplně běžná situace, že jsme dohromady nemohli mít vlastní děti. Dozvěděli jsme se to velmi brzo, nečekali jsme do čtyřicítky, ale začali jsme to řešit hned, takže jsme se stali rodiči ve věku, kdy mně bylo dvacet šest let.

Vaše děti věděly od začátku, že jsou adoptované?

S manželem jsme zastánci toho, že děti to mají vědět, nechci říct, že od začátku, ale jakmile jsou ve věku, kdy o tom s nimi můžete mluvit, má se jim to říct.

Asi je spousta adoptivních rodičů, ale na vás mě zaujalo, že máte hned tři děti. To už jste velká rodina, jaká dneska není úplně běžná ani u biologických rodičů.

To je pravda. My jsme ale vždycky chtěli mít děti víc. Já jsem si vždycky představovala, že budu mít čtyři děti.

Z příběhů jiných lidí vím, že na začátku adopce bývá komplikované jednání s úřady. Předpokládám, že když už jste jedno dítě měli, získat to druhé, notabene třetí už je asi jednodušší?

Určitě to tak je. Jako žadatel musíte projít určitým systémem, který řekne: ano, ty můžeš vychovávat dítě a nebudeš pro něj špatný rodič. Nám se povedlo projít tím poprvé a když jsme chtěli druhé dítě, už jsme nemuseli nic složitého absolvovat. A když jsme žádali o třetí dítě, už jsme byli profláklá banda, když nás na úřadě viděli, už se smáli, paní, co tady zase děláte?

Když jdou děti do školy, hlásí se to škole, nebo je to na rodičích?

Nejstarší dcera měla nějaké problémy, zvykala si špatně na kolektiv, tak jsme se rozhodli pro školu s malým kolektivem a tam jsme to nijak neřešili. Až později kolem čtvrté třídy jsme to řekli paní učitelce, vyplynulo to v rámci rozhovoru samo od sebe. S prostředním synem jsme to řešili od začátku, museli jsme to ve škole říct, protože kluk má specifické potřeby vzdělávání. Ve škole nejmladšího chlapce jsme to řekli až letos v šesté třídě, kdy se v občanské nauce řeší i otázky pěstounské péče. Chtěla jsem, aby to učitel věděl, kdyby kluk reagoval na něco, co je pro něho běžné, ale ostatní děti by ho pak mohly zahrnout otázkami, se kterými by si nevěděl rady.

Ve filmech bývá časté, že se adoptovaným dětem ostatní posmívají. Jak je to v opravdovém světě?

My jsme zažili teda různé věci. Náš prostřední syn, který měl specifické potřeby vzdělávání, navštěvoval zvláštní školu a tam děti z nefunkčních rodin závidí dítěti funkční rodinu, a tudíž jsou schopné říct o tom, cokoli je napadne: ne, to není tvoje máma, tamta se nestarala… Byly to docela krušné chvíle. Děti si najdou cokoli, aby mohly ublížit ‒ jsi tlustý, hubený, tenký, sešrotují kdekoho.

Jak jste se dostala k práci ve firmě Tesla?

To bylo jednoduché. Ve firmě pracuje můj táta.

Ale asi jste sem nenastoupila hned jako členka představenstva?

Ne, samozřejmě, že ne. Nastoupila jsem kdysi dávno před mateřskou, do ekonomického oddělení, kde jsem měla k ruce kolegu, který mě učil, jak funguje firma, audit a podobné věci. Začala jsem pracovat jako samostatný ekonom a po návratu z mateřské jsem převzala práci kolegyně, která odešla do důchodu.

Asi to ale nebyl váš sen, a nejspíš ani rodinné předurčení? Tesla je sice známá značka, ale je to velká korporace, ne rodinná firma.

No vidíte, to budete překvapený. My jsme rodinná firma.

No… to jste mě vážně překvapila.

Ve firmě pracuje otec, pracuju tady já, moje sestra pracuje v Tesle Mladá Vožice, což je část naší firmy. Dřív, ještě za socialismu, měla Tesla spoustu odnoží, většina firem postupně zanikla a zůstalo jich jen pár. Ale Tesla v Hloubětíně je držitelem ochranné známky.

Tak to nemůžu nezmínit krásnou vitráž, kterou máte v pasáži Světozor, všichni ji na sociálních sítích fotí a obdivují.

Každý se na to ptá. Tu vitráž vytvořil František Hudeček, my nejsme vlastníkem mozaiky. Z nějakého důvodu se rozhodl ztvárnit naše logo.

Když jsem šel do hlavní budovy, všiml jsem si, že jste vyměnili původní logo, vlnku s hvězdičkou za nové, bez hvězdy a s mohutnějšími čarami.

I my jsme prošli, čím prošla spousta firem. Měli jsme starou dobrou značku a pak přišel někdo a řekl: Udělejte něco nového. Nakonec jsme se ale pokorně vrátili k tomu původnímu. To „prso“, které je na střeše, už se vůbec nepoužívá.

Máte na starosti i personalistiku, jak se vám pracuje s Předvýběrem.CZ?

Jsou super. Vždycky, když někoho hledáme, seženou kandidáty, kteří mají hlavu a patu, nikdy to nebyl výběr mimo mísu. Mně se spolupráce s Předvýběrem líbí, protože mi ušetří spoustu času. Už mi ty lidi „předžvýkne“ dopředu, nemusím se věnovat každému, ale můžu si prostě elegantně vybrat.

Stejně jako koronavirová pandemie ovlivnila turistiku, očekává se, že se podepíše i na personalistice. Z prvních čísel o nezaměstnanosti je znát, že jsou firmy v náboru opatrnější. Čekáte nějakou zásadní změnu trhu práce?

Donedávna bylo velmi těžké někoho najít, prakticky žádní lidé nebyli volní, všichni někde pracovali. Před pěti lety se na jeden inzerát přihlásilo dvacet zájemců, před koronavirem, když se přihlásil jeden, byla jsem šťastná. Myslím, že teď se to změní, že zájem o práci bude mít mnohem víc lidí. I když pro nás se toho asi moc nezmění, u hodně pozic máme specifické požadavky na kvalifikaci podle paragrafu šest vyhlášky o odborné způsobilosti v eletrotechnice. Ale máme i spoustu pozic, kde jde hlavně o to, aby byl zájemce šikovný, ochotný a chtěl se učit.

Vraťme se ještě trošku k vám. Máte stavební průmyslovku, ale stavebnictví jste se nikdy nevěnovala. Jaká práce byl váš dětský sen?

Vždycky jsem chtěla být květinářkou.

Co vás tedy přivedlo na průmyslovku?

Bylo mi čtrnáct a měla jsem se nějak rozhodnout. Chtěla jsem školu, kde není převaha holek, jako třeba na ekonomce. A bohužel škola na květinářku byla v Mělníce, což bylo daleko, takže jsme vybrali stavební školu.

Čekala jste nějakou otázku, která v rozhovoru nepadla?

Když jste mi volal, že byste se mnou rád udělal rozhovor, přemýšlela jsem, na co byste se tak mohl ptát personalistky. Řekla jsem si, že až se mě zeptáte, jak k výběru přistupuju, tak já vám odpovím, že to dělám hodně intuitivně. Je těžké vybrat někoho do firmy. Jsou dvě hlediska ‒ technické a lidské. Jestli člověk zapadne do toho kolektivu velmi těžko zhodnotíte, když ho vidíte půl hodiny. Hodně spoléhám na první dojem a dávám lidem šanci. Protože mám děti, jaké mám, vím, že život přináší různé věci, a snažím se o všem přemýšlet trošku jinak a jsem ochotná tolerovat spoustu věcí, které by třeba jiný personalista netoleroval. Moje kolegyně mi vždycky říká: Ten měl kliku, že na tebe narazil. Snažím se přemýšlet ještě o něčem jiném než jestli kandidát umí počítat nebo zapojovat drátky.

 

Blanka Weisskopfová se narodila v roce 1971 v Pardubicích. Většinu života žije v Praze, kde vystudovala Stavební průmyslovou školu. S manželem Danielem adoptovala dva syny a dceru. Pracuje jako členka představenstva akciové společnosti Tesla, kde zodpovídá za ekonomiku včetně personalistiky. Mezi její koníčky patří turistika a geocaching.

___

Už jste četli všechny naše rozhovory? Vyberte si: